Přátelé, dnešní snůška má jednu položku, u které jsem si musel větu přečíst dvakrát. Ne proto, že by byla složitá. Naopak. Je krátká, klidná, řekne se jedním nádechem a zní jako poznámka pod čarou. A přitom se do ní vejdou dva prezidenti, dvoje volby a jedna válka. To se málokteré poznámce povede.

Zněla zhruba takto: Viktor Janukovyč byl poslední opravdu demokraticky zvolený prezident Ukrajiny.

Pojďme ji prosvítit slovo po slovu, protože každé z nich se chová jinak.

Kde má pan doktor pravdu — a je poctivé začít tím

„Demokraticky zvolený.“ Tady dostane pan doktor jedničku a já mu ji dám nahlas, ať to slyší i ti, co už mají prst na tlačítku. Viktor Janukovyč skutečně demokraticky zvoleným prezidentem byl. V roce 2010 vyhrál regulérní prezidentské volby, nastoupil do funkce, seděl v ní. To není žádná lest ani přeřeknutí — to je fakt a kdo by ho panu doktorovi upíral, prohraje hned v první větě.

Takže tři slova ze čtyř sedí. „Demokraticky zvolený prezident Ukrajiny“ — pravda, pravda, pravda.

Problém je to čtvrté slovo. To malé, které se předsune před ta tři pravdivá a tiše je celá znehodnotí. Slovo „poslední“.

Chodba, na které visí ještě dva

Představte si radniční chodbu, jakou znáte z každého okresního města. Na zdi visí portréty starostů, jeden vedle druhého, jak šli po sobě. Přijde návštěva, zastaví se u jednoho z nich a řekne: tohle byl poslední řádně zvolený starosta. A vy se podíváte na tu zeď a vidíte, že za tím portrétem visí ještě dva. Dva další páni, každý s cedulkou, každý řádně zvolený, oba nastoupili po volbách, které nikdo nezpochybnil.

To není názor proti názoru. To je věta proti zdi. Buď tam ty dva portréty visí, nebo nevisí. A ony visí.

Po Viktoru Janukovyčovi měla Ukrajina dva prezidenty a oba vzešli z regulérních voleb. V roce 2014 byl zvolen Petro Porošenko. V roce 2019 ho ve druhém kole vystřídal Volodymyr Zelenskyj, a to výsledkem, o jakém se většině politiků na světě jenom zdá — kolem třiasedmdesáti procent. Obojí volby sledovali mezinárodní pozorovatelé a obojí uznali za svobodné. To nejsou dva portréty pašované na zeď potají. To jsou dvě volby s datem, s výsledkem a s razítkem pozorovatelů.

Slovo „poslední“ ty dva sundá ze zdi. Nezpochybní je, neobviní, s tím by byla práce a musely by se snést papíry. Ono je prostě přejde. A přejít se dá jenom to, o čem se mlčí.

Co se stalo mezi tím portrétem a těmi dvěma dalšími

Aby bylo jasno, proč pan Janukovyč tou poslední zvolenou hlavou není: on totiž ve funkci neskončil ani mandátem, ani porážkou u voleb. V únoru 2014, po tom, co se na kyjevském Majdanu střílelo do lidí, ho parlament, Verchovna rada, drtivou většinou funkce zbavil. A pan Janukovyč neodešel do opozice, nenapsal paměti, nešel dělat komentátora. Odešel do Ruska. Tam je dodnes.

Tohle není detail navíc pro pořádek. Tohle je ten důvod, proč se místo něj konaly nové volby. Prezident utekl ze země, funkce se uvolnila, země si zvolila dál. Přesně tak, jak to dělá každá republika, které uteče prezident — nezavře kvůli tomu volební místnosti napořád.

Proč zrovna „poslední“ a proč zrovna teď

A teď se dostáváme k tomu, proč mě jedno slovo ve zprávách připraví o klid víc než celý balík nadsazených čísel o dluhu a o zlatě, kterými týž kanál sype jako z pytle.

Když řeknete „poslední demokraticky zvolený prezident byl ten, co utekl v roce 2014“, řeknete tím zároveň — aniž byste to museli vyslovit — že všechno, co přišlo po něm, řádně zvolené není. Že Porošenko byl nedopatření a Zelenskyj omyl. Že dnešní ukrajinské vedení sedí na židli, která mu nepatří.

A přesně tahle věta není z dílny pana doktora. Je starší a má známější autory. Je to jeden ze základních kamenů, kterými Kreml od začátku podpírá svou válku: tvrzení, že v Kyjevě vládne nelegitimní parta, se kterou se nedá jednat, jen se musí odstranit. Kdo vysloví „poslední demokraticky zvolený“, ať už to myslí jakkoli, podává tuhle myšlenku dál. Jen zase, jako minule, zapomene dodat, čí ta myšlenka je.

Není náhoda, že týž den v týchž zprávách dostal pan Zelenskyj počastovat posměšnou přezdívkou, u které jsem se musel usmát — admirální generál, a to hned několikrát za sebou. Nejdřív se ze zvoleného prezidenta udělá generál od operety, pak se prohlásí, že poslední pořádný prezident stejně utekl v roce 2014. Jedno posměch, druhé škrtnutí. Obojí míří na tutéž věc: aby vám ten člověk v Kyjevě přišel jako někdo, koho tam vlastně nikdo nechtěl.

„Opravdu“ — slovíčko, které dělá těžkou práci

Ještě se vraťme k jednomu slovu, protože je v té větě mistrovsky schované. „Poslední opravdu demokraticky zvolený.“ To „opravdu“ vypadá jako nic, jako když si člověk odkašle. Ve skutečnosti dělá veškerou práci. Protože kdyby tam nebylo, věta by byla prostě nepravdivá a hotovo — vždyť po něm dva zvolení byli. Ale to „opravdu“ otevře zadní vrátka: však oni byli zvoleni, ale ne opravdu, ne doopravdy, ne tak nějak od srdce.

A o tom „opravdu“ se báječně nediskutuje, protože neznamená nic měřitelného. Volby buď mají pozorovatele a výsledek, nebo nemají. Ukrajinské je měly. „Opravdovost“ navíc žádná mise neměří, tu si přidá řečník podle toho, koho zrovna potřebuje sundat ze zdi. Je to jako u zkoušky říct, že soused sice prošel, ale ne opravdu. Buď má razítko v indexu, nebo ho nemá. On ho má. „Opravdu“ je jenom slovo, kterým mu ho škrtáte, aniž byste na něj sáhli.

A jedna drobnost o penězích, ať víme, kdo mluví

Nedá mi to nezmínit, že týž pán, který nám tímhle způsobem přerovnává ukrajinské prezidenty, si v témž vysílání od diváků vybírá peníze na svůj vlastní podnik — nějaký český dům, rozvojový fond, říkejte si tomu jak chcete. Nic proti sbírce, každý má právo natáhnout ruku. Jen si to zapamatujme jako u té chodby s portréty: člověk, který vám právě sundal ze zdi dva řádně zvolené prezidenty, vás vzápětí prosí, abyste mu poslali na jeho vlastní portrét. To po nás nikdo z těch tří v Kyjevě nechtěl.

Co si z toho vzít

Dnešek je zase o jednom slově. Minule to bylo „legitimní“, dnes „poslední“. Obě jsou krátká, obě se řeknou mezi řečí a obě dělají věc, na kterou by jinak byla potřeba celá řeč a snést k ní důkazy.

Až zase někde uslyšíte „poslední opravdu zvolený“, „poslední skutečně řádný“, „poslední, co to myslel dobře“ — zastavte se u toho slovíčka „poslední“ a podívejte se, jestli za ním na té zdi náhodou ještě někdo nevisí. Obyčejně visí. Dva páni s cedulkou, s datem a s razítkem. A někdo doufá, že se za to slovíčko schovají tak šikovně, že se po nich ani neohlédnete.

My se ohlédneme. Visí tam Porošenko a visí tam Zelenskyj, oba zvolení, oba spočítaní, oba uznaní. A to slovo „poslední“ je jenom hřebík, na kterém nic nevisí.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec