Dobré ráno, přátelé. Vzali jsme si dnešní snůšku ranních zpráv doktora Vajíčka, prosvítili ji proti světlu — a jedno vejce z ní vytáhneme rovnou na stůl. Ne proto, že by nejvíc smrdělo. Ale proto, že je na něm nejlíp vidět jeden starý kuchařský trik: jak podat něco zkaženého tak, abyste to snědli vy, a pan kuchař u toho vypadal, že za nic nemůže.

Zpráva, kterou prý nikdo nepotvrdil

Hned v první minutě vysílání nám pan doktor předložil zprávu, o které sám řekl, že je nepotvrzená. Načež ji přečetl celou. Že prý americký senátor Lindsey Graham ve skutečnosti nezemřel doma, jak se oficiálně tvrdí, ale byl zasažen při návštěvě Ukrajiny — a jeho tělo pak kdosi tajně, potají, v tichosti převezl zpátky do Spojených států.

Zastavme se u toho slova. Nepotvrzená. To je v téhle větě to jediné poctivé slovo — a je tam schválně. Je to takové malé „neručím”, přišpendlené zepředu na zprávu jako cedulka na zboží. A my se dnes budeme bavit hlavně o té cedulce. Protože ta cedulka je celý ten trik.

Co se ví — a ví se to bez uvozovek

Nejdřív ale, co je pravda, protože na tom celá věc stojí.

Senátor Lindsey Graham skutečně zemřel. To si pan doktor nevymyslel. A dokonce má pravdu i v tom, že krátce předtím byl na Ukrajině — prohlížel si tam továrnu na drony. Ta časová shoda opravdu existuje. Tady dávám panu doktorovi jedničku, protože bez ní by to celé nefungovalo: lež nejlíp drží, když se má čeho chytit.

Jenže z toho, že dvě věci jdou za sebou, ještě neplyne, že jedna způsobila druhou. Kohout kokrhá před svítáním, a přece slunce nevytahuje on.

Jak to tedy bylo. Senátor se vrátil do Washingtonu a tam zkolaboval. Americký soudní lékař — člověk, jehož práce je zjistit příčinu a napsat ji do protokolu — určil, že šlo o náhlé selhání srdečnice na podkladě kornatění tepen. Tedy nemoc. Ošklivá, rychlá, ale nemoc. Napsaly to noviny jako PBS i Forbes a napsaly ještě něco navíc: že tu druhou verzi, tu o smrti na Ukrajině, pustil do světa jeden proíránský účet a rozhlásila ji ruská státní média. Forbes ji rovnou pojmenoval — dezinformační kampaň.

Byl to člověk, umřel, měl pohřeb. Tady se nesměje nikdo a já první ne. Směšná není smrt. Směšný — a to hodně — je způsob, jakým se tahle smrt naaranžovala do ranních zpráv pro naše rodiče.

Obecní rozhlas neztiší, když řeknete „prý”

A teď k té cedulce.

Představte si vesnický rozhlas. Tu troubu na sloupu, co ji zná každý, komu je přes šedesát. Pan hlásný zmáčkne knoflík a do každé zahrady, do každé kuchyně a přes každý plot oznámí: „Nepotvrzená zpráva — Novákovi prý kradou.”

A teď se ptám: kolik lidí ve vsi tu zprávu o Novákových uslyší? Všichni. Do jednoho. To slovíčko „nepotvrzená” se rozlehne ze stejné trouby, stejně nahlas, stejně daleko jako zbytek věty. Neubere ani jednu zahradu. Nezavře ani jedno okno. Vesnice ví o Novákových přesně tolik, jako kdyby to pan hlásný odtroubil bez cedulky.

Co to slovíčko udělá, je jediná věc: až přijde pan Novák s tím, kdo mu to pomluvil, pan hlásný rozhodí rukama. „Já přece nic netvrdil. Já jen říkal, že je to nepotvrzené.” Cedulka „neručím” nechrání Novákovy. Chrání hlásného.

A přesně tohle je ta trouba, do které pan doktor v první minutě promluvil. Zprávu o mrtvém senátorovi neztišil o jediného posluchače — odtroubil ji celou, do všech kuchyní. Jen si k ní předem přišpendlil to malé „neručím”, aby měl kam ustoupit. Není to výhrada. Je to zadní vrátka postavená dřív, než se vůbec vešlo do dveří.

Nepotvrzeno není totéž co poctivě neví

Někdo teď namítne — a je to námitka poctivá, tak ji vezmu vážně: vždyť on to opravdu jen citoval. Sám neřekl, že je to pravda. Není snad opatrnost ctnost?

Je. Ohromná. Jenže opatrný člověk, který něco neví, tu věc nešíří. Neví-li, mlčí, nebo si to ověří. Kdežto tohle „nevím” se chová opačně: nejdřív to odtroubí do celé vsi a teprve pak dodá, že za to neručí. To není opatrnost. To je trychtýř. Nahoře se do něj naleje vyvrácená konspirace, dole vyteče do desetitisíc uší — a odpovědnost zůstane viset kdesi u „nějakého účtu na internetu”, kterého se nikdo nedovolá.

A všimněte si té úspornosti. Ověřit si, jak senátor zemřel, dá práci — musíte najít protokol, přečíst noviny, srovnat. Napsat před zprávu slovo „nepotvrzená” dá práci přesně žádnou. Za nulu práce koupíte plnou zprávu a k tomu propustku, kterou se z ní kdykoli vyvléknete. V žádném jiném obchodě vám takhle výhodně neprodají.

A ještě jedno vejce, aby nebyl trychtýř sám

Ono se to totiž ten den táhlo jako červená nit. O pár videí dál, v pořadu u kávy, došlo na státní rozpočet — na schodek tři sta deset miliard, který nás všechny letos přijde zhruba na devětadvacet tisíc nového dluhu na hlavu, na kojence i na stařečka. Vysoké číslo, skutečné číslo, o kterém se má mluvit. Potud dobře.

Jenže pan doktor u toho čísla prohlásil, že tenhle schodek prý připravovala ještě Fialova vláda. A tady je ta rošáda vidět jako na dlani. Fialova vláda navrhovala schodek dvě stě osmdesát šest miliard. Těch tři sta deset — ten přepracovaný, vyšší návrh — schválila a do sněmovny poslala vláda Andreje Babiše, koncem ledna. Sněmovna ho pak přijala. Těch čtyřiadvacet miliard navíc, to není Fialovo pero. To zvedla jiná ruka.

A teď to nejlepší. Pan doktor v jiných dílech rád opakuje moudro, se kterým naprosto souhlasím: odpovědnost nese ten, kdo zvedl ruku. Krásná věta. Jen si ji dnes obrátil naruby — ruku zvedla jedna vláda a účet poslal druhé. Je to tentýž pohyb jako u toho senátora. Zprávu odtroubím, odpovědnost odsunu o dveře dál, k někomu, kdo se nebrání. Jednou je to „nějaký účet na internetu”, podruhé „ještě Fialova vláda”. Trouba je pokaždé stejná. Mění se jen jméno na cedulce.

Co si z toho vzít k snídani

Nechci vám, přátelé, brát pana doktora — je to náš oblíbený autor a bez něj bych neměl o čem psát. Chci vám vzít jenom tu jednu cedulku.

Až příště uslyšíte kdekoli — v rádiu, na síti, od souseda přes plot — větu, která začíná „nepotvrzená zpráva, ale…”, vzpomeňte si na tu troubu na sloupu. Ta věta vám právě odtroubila celou zprávu do kuchyně. To „nepotvrzeno” na začátku není výhrada pro vás. Je to propustka pro toho, kdo mluví. A vy si klidně položte tu jednu tichou otázku, která celý trychtýř ucpe: kdo to teda potvrdí? Když nikdo, tak jste právě neslyšeli zprávu. Slyšeli jste pukavec — vejce, co zvenku vypadá důvěryhodně a uvnitř to zavání. A ten se, jak známo, nikdy nevylíhne.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec