Dobré ráno, přátelé. Vejce jsou ještě teplá a dnešní snůška má jedno pořádné, staré, uleželé. Pan doktor se totiž v pořadu Na kávě pustil do stavební byrokracie — a věřte mi, tady s ním budu velký kus cesty souhlasit, protože o byrokracii se u nás nadává právem. Jenže pak zazní číslo. A na tom čísle celá jeho stavba spadne dřív, než ji stačí kdokoli povolit.

Devět let a jedna garáž

Zhruba ve čtvrté minutě nám pan doktor sdělí, že vyřídit u nás stavební povolení na garáž trvá v průměru devět let. Devět let. Na garáž.

Zastavme se u toho, protože to zaslouží úctu. Ne to číslo — ta věta. Je řečena tím klidným, věcným tónem, jakým se říkají samozřejmosti. Žádné „prý”, žádné „možná”. Devět let, průměr, hotovo, jedeme dál. A vy jako posluchač kývnete, protože kdo z nás nezažil úřad, kde se čas neměří na dny, ale na povzdechy.

A přesně na tohle to sází. Vy máte v sobě uloženou pravdivou zkušenost — úřady bývají pomalé — a doktor Vajíčko na tu zkušenost pověsí číslo, které si s ní nemá co povídat. Vy kývnete na tu pomalost. A odkývnete mu tím i těch devět let.

Tak to prosvítíme.

Dítě, které se mezitím naučí číst

Vezměme ten údaj smrtelně vážně, jak se u nás sluší. Řekněme, že pan doktor má pravdu a průměrná garáž se u nás povoluje devět let. Co to znamená v lidském životě?

Znamená to, že v den, kdy odevzdáte na úřad žádost o garáž, se vám může narodit dítě. A než vám úřad tu garáž povolí, to dítě se naučí chodit. Naučí se mluvit. Odejde do školky, ze školky, nastoupí do první třídy, přežije prvňáckou paniku, naučí se číst, psát, násobit — a bude sedět ve třetí třídě, když vám konečně přijde razítko, že si na zahradě smíte postavit boudu na auto.

Devět let, přátelé. To není povolovací lhůta. To je dítě, které mezitím došlo do třetí třídy.

A teď to skutečné číslo, protože existuje a je dohledatelné. Jediný pořádný průzkum, který u nás délku povolování staveb změřil, udělala Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků. A ta ho rovnou pojmenovala do titulku: „Nikoliv roky, ale měsíce.” Rodinný dům — celý dům, ne garáž — vyjde v průměru na měsíce; polovina případů se podle toho průzkumu vejde do zhruba sedmdesáti dnů. Jednoduché stavby mají zákonnou lhůtu třicet dnů.

A ta garáž? Garáž do pětadvaceti metrů čtverečních u nás obvykle nepotřebuje stavební povolení vůbec. Stačí ji ohlásit. Ten nejmenší, nejnevinnější příklad, jaký si doktor mohl vybrat, je zrovna ten, u kterého se to nejčastěji obejde bez toho povolení, jehož devítiletou lhůtu oplakává.

Sedmdesát dnů proti devíti letům. To není nepřesnost. To je, jako by vám někdo řekl, že cesta z Prahy do Brna trvá týden — a přitom mluvil o pěší pouti přes tři pohoří a jednu řeku bez mostu.

Odkud se to vejce vzalo

A teď buďme spravedliví, protože to je celý smysl tohohle blogu. To číslo si pan doktor úplně necucal z prstu. Ono někde bydlí — jen v úplně jiném domě, než do kterého ho přestěhoval.

Existuje starší mezinárodní srovnání, kterým developeři léta a právem mávali: Česko se v délce povolování řadilo mezi světovými ekonomikami hodně nízko, kolem sto padesátého místa ze sto devadesáti. A skutečně se u nás najdou stavby, které se povolují roky — velký bytový komplex v Praze, k tomu územní plán, posouzení vlivu na životní prostředí, odvolání souseda, dalšího souseda a spolku, o kterém do té chvíle nikdo neslyšel. U takového kolosu se roky nasčítají snadno a je to reálný, vážný problém, o kterém má cenu mluvit.

Vidíte ten trik? Pan doktor vzal nejhorší případ toho největšího myslitelného projektu — a nalepil ho jako „průměr” na to nejmenší, co si dovedete představit. Vzal čas, za který se v Praze protlačí panelák se stovkou bytů skrz všechny instance, a řekl vám, že tak dlouho čekáte na plechovou boudu na zahradě.

To je jako kdybyste změřili, jak dlouho trvá postavit dálniční tunel, a vytiskli to do ceníku jako průměrnou dobu na pověšení poličky. Tunel i polička — obojí přece někdo staví, ne? Zrnko pravdy tam je. Jen bylo přesazeno o celý řád vedle.

Proč zrovna tohle není maličkost

Někdo teď řekne: no a co, přehnal to, každý občas přežene, aby bylo jasno, že úřady jsou pomalé. A měl by skoro pravdu — kdyby šlo o hospodskou nadsázku. V hospodě „to trvá snad devět let” znamená prostě „trvá to dlouho” a všichni to tak berou.

Jenže doktor Vajíčko nesedí v hospodě. Sedí před desetitisíci lidí a mluví tím klidným hlasem člověka, který vám nese fakta. A ten hlas dělá všechnu práci. On neříká „zdá se mi, že to trvá věčnost” — on mluví o průměrných devíti letech, a to slovo průměr je razítko, které z nálady dělá číslo. Z povzdechu statistiku.

A o to tu jde. Vy máte doma tu pravdivou zkušenost s pomalým úřadem — a on ji vaší vlastní zkušeností potvrdí a přitom přifoukne na desetinásobek. Odejdete přesvědčeni nejen o tom, že úřady bývají pomalé (což je pravda), ale i o tom, že jsou pomalé devět let na garáž (což je výmysl). A to první, pravdivé, vám propašuje to druhé, nepravdivé, do hlavy jako svého pasažéra.

Já netvrdím, že si pan doktor stavební byrokracii vymyslel. Existuje, štve a stojí za kritiku — na tom se s ním potkávám a rád. Tvrdím jen, že rozdíl mezi „je to pomalé” a „trvá to devět let na garáž” je přesně ten rozdíl, kvůli kterému tento blog vstává tak brzy ráno.

Ještě jedno vejce, cestou od plotu

A když už jsme u přesouvání věcí tam, kam nepatří — jedno vajíčko navíc z ranní snůšky téhož dne.

Pan doktor referoval o tragédii: na zaplněnou ruskou pláž dopadl ukrajinský dron, mezi mrtvými byly i děti. A ta zpráva je ve svém jádru bohužel pravdivá. Zemřelo sedm lidí, mezi nimi tři děti, desítky lidí byly zraněné. To je hrozné a nikdo to nezlehčuje.

Jen jedno slovo v té zprávě necestovalo správně. Pan doktor tu pláž umístil ke Krymu. Jenže to místo se jmenuje Archipo-Osipovka, leží u Gelendžiku a patří do Krasnodarského kraje — tedy na ruskou pevninu, do docela jiného kouta mapy než Krym. Podle dostupných zpráv navíc dron patrně sestřelila ruská protivzdušná obrana a na pláž dopadly trosky.

Detail? Krym a Krasnodarský kraj jsou od sebe pár set kilometrů, tak proč hnidopišit. Proto, že u Krymu má slovo „dron” jednu příchuť — sporné, obsazené, válčené území — a nad plnou pláží na nesporné ruské pevnině má příchuť docela jinou. Ta geografie mění celý kontext, a proto ji, prosím, mějme rádi přesnou. Zvlášť když jde o mrtvé děti; ty si zaslouží aspoň správnou mapu.

Zítra zase na zahradě

Tak si to shrňme, přátelé. Dnešní snůška obsahovala jednu pořádnou pumelici: devět let na garáž, řečeno klidně jako by se ptalo na počasí. Skutečnost je měsíce, u malé garáže často jen ohlášení a žádné povolení — a to devítileté číslo se přistěhovalo z docela jiného domu, z velkého pražského paneláku, kterému bylo šité na míru.

A víte, co je na tom to nejhezčí? Že pan doktor nemusel vůbec lhát, aby vás uvedl v omyl. Stačilo pravdivé číslo přenést tam, kam nepatří. Vzít lhůtu tunelu a přišít ji poličce. Vzít mrtvé z pevniny a posunout je ke Krymu. Ono se totiž nejlíp klame věcmi, které jsou samy o sobě pravdivé — jen stojí na špatném místě.

My tady budeme dělat opak. Budeme každou věc vracet tam, kam patří. I tu garáž. Klidně si ji na té zahradě postavte — podle skutečných úřadů to nejspíš stihnete dřív, než vám dítě půjde do první třídy.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec