Dobré ráno, přátelé. Vejce jsou ještě teplá a dnešní snůška má jedno tak zvláštní, že jsem si ho musel obrátit v ruce dvakrát, než mi došlo, oč jde. Pan doktor totiž chtěl uklidnit — a přitom přiznal přesně to, co uklidnit zamýšlel. Řekl vám, že se nemáte čeho bát, protože to zlé už dávno nastalo. A to je, přátelé, kumšt, který se hned tak nevidí: obhájit klid tím, že ohlásíte poplach a tváříte se, že je po něm.

Odešla jedna paní

Nejdřív, oč jde. Z České televize po šesti letech odešla Nina Ortová, moderátorka a editorka ekonomického zpravodajství. Neodešla mlčky — nahlas řekla, proč. Bojí se zestátnění České televize. A ta obava nespadla z nebe: vláda Andreje Babiše letos v červnu schválila, že se veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas budou nově platit ze státního rozpočtu. Skončí koncese, začne rozpočet. Obě instituce dohromady přijdou zhruba o miliardu a čtyři sta milionů korun ročně, a nový systém má platit od prvního ledna.

To všechno je pravda a je to doložené. Paní Ortová se tedy nebojí strašidla, ale zákona, který prošel vládou a má datum účinnosti. Bát se dá leccos, ale tohle je aspoň bázeň s číslem jednacím.

„Nauč se základy,” řekl ten pán

A tady vstupuje na scénu pan doktor. Paní Ortovou rovnou počastuje nadávkou, sáhne jí na rozum — a pošle ji, ať se podívá do listin. Do zákona. Ať se doučí základy. Protože Česká televize je přece státní televize, a je jí prý celou dobu. Vždyť to platí koncesionáři, spadá to pod Sněmovnu, Sněmovna volí Radu České televize a ta zase volí ředitele. Řetěz jako z učebnice.

A víte co? Ten řetěz popsal správně. Vážně. Sněmovna Radu České televize opravdu volí, Rada opravdu volí generálního ředitele. Za popis mechaniky dávám panu doktorovi jedničku nahlas, protože ji zaslouží — spletl si jen jednu maličkost. To, co ten řetěz znamená.

Ale k tomu se dostaneme. Nejdřív ho vezmeme vážně, jak se sluší.

Vezměme ho vážně: ČT je tedy státní odjakživa

Dobrá. Přistupme na to. Česká televize je státní. Byla státní loni, předloni, byla státní i tenkrát, co ji zakládali. Je to státní televize odjakživa, praví pan doktor, a on to má z listin.

Jenže pak se stane tahle nepříjemnost. Zvednu hlavu od pana doktora a podívám se, co dělá vláda. A vláda právě teď, v tomto roce, s velkou slávou schvaluje zákon, kterým se Česká televize bude nově platit ze státního rozpočtu. Dělá z ní — ehm — státní instituci. Zestátňuje ji.

A teď mi, přátelé, někdo laskavě poradí. Jak se dá zestátnit něco, co už je podle pana doktora státní celou dobu? To je jako stěhovat gauč do obýváku, ve kterém už deset let stojí. Buď tam ten gauč je, a pak se stěhováci nadřou pro nic — nebo tam není, a pak nám celou dobu někdo tvrdil nepravdu o zařízení bytu.

Pan doktor nemůže mít obojí. A on obojí potřebuje. Potřebuje „je to státní odjakživa”, aby vás uklidnil, že se nic neděje. A potřebuje nevšímat si, že ten červnový zákon dává smysl jedině tehdy, když to státní ještě není. Kdyby paní Ortová neměla pravdu, neměl by Babiš co schvalovat. Pan doktor tím, jak horlivě popírá, že hrozí zestátnění, dokázal jedinou věc: že se zestátňuje. Jinak by ten zákon byl prázdný papír — a on to prázdný papír nenazval, on ho jen přešel.

Kdo platí muzikanta

A teď to prosvítíme, ať je vidět, kde se panu doktorovi ten řetěz zvrtl.

Znáte to staré: kdo platí muzikanta, ten si poroučí, co se hraje. Veřejnoprávní televize je postavená na tom, že toho muzikanta platí spousta lidí najednou — domácnosti, koncesionáři, každý svou stálou částkou, přímo, mimo státní kasu. A to není náhoda ani nepořádek. To je právě ta pojistka. Když na kapelu skládá pár milionů domácností, žádná jediná ruka nedrží celou kasu, a tím pádem si žádná jediná ruka nemůže poroučet, co se bude hrát.

A přesně tohle ten červnový zákon mění. Bere kasu z rukou milionů domácností a dává ji do jedněch rukou — do státního rozpočtu. Z mnoha plátců se stává jeden plátce. A o tom jednom plátci to staré přísloví ví své.

Vidíte to? Pan doktor vám ukazuje ten řetěz — Sněmovna, Rada, ředitel — jako důkaz, že stát televizi odjakživa řídí. Jenže ten řetěz je zámek, ne klíč. Radu České televize sice volí Sněmovna, ale volí ji z lidí, které navrhla občanská sdružení, kraje, spolky — schválně zvenčí, schválně ne z vlády. Je to postavené tak, aby si vláda na televizi nemohla sáhnout přímo. Pan doktor čte tu pojistku obráceně: dívá se na petlici, kterou tam někdo přidělal, aby dveře zvenčí nešly otevřít, a hlásí, že ty dveře jsou dokořán.

Listina, která ho usvědčí

A to nejhezčí na konec téhle části. Pan doktor poslal paní Ortovou do listin. Ať se podívá do zákona, ať se doučí základy.

Tak jsem se do toho zákona podíval za ni. Je to zákon o České televizi, starý jako polistopadová republika. A hned v prvním paragrafu — tam, kam pan doktor svou svědkyni poslal — stojí věta, kterou by radši přeskočil: stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu. Černé na bílém, paragraf jedna, třetí odstavec. Kdyby byla televize státní, jak pan doktor tvrdí, ručil by za její dluhy stát — jako ručí za své úřady. Zákon ale říká pravý opak: jsou to dvě oddělené osoby, jedna za druhou neplatí.

A hned v dalším paragrafu zákon pojmenuje, co Česká televize vlastně dělá. Ne že patří státu — že koná službu veřejnosti. Veřejnou službu. Tak to slovo v listině zní: veřejná služba, ne státní služba. Pan doktor poslal svědkyni pro důkaz — a ten důkaz, sotva ho otevřete, mluví proti němu.

To je ten rozdíl, o kterém paní Ortová mluvila. Veřejná znamená placená námi a oddělená od státu pojistkami. Státní znamená placená státem a řízená státem. Není to slovíčkaření. Je to celý rozdíl mezi „televize patří nám a stát na ni nesmí” a „televize patří státu a my se díváme, co nám pustí”. A ten červnový zákon nás z prvního posouvá do druhého.

Kdo tady komu má vysvětlovat základy

Shrňme si to, přátelé. Přišla paní, která z ekonomického zpravodajství České televize po šesti letech odešla, a nahlas pojmenovala rozdíl mezi veřejným a státním. Řekla: pozor, hrozí, že z veřejnoprávní televize uděláme státní. A pan doktor jí na to odpověděl, že je hloupá, ať se doučí základy, protože televize už státní je.

Jenže on je ten, kdo si spletl to úplně základní slovo. On je ten, kdo čte pojistku jako zámek naruby. A on je ten, kdo — aby vás ukolébal, že žádné zestátnění nehrozí — musel tvrdit, že už dávno proběhlo, a to zrovna ve chvíli, kdy vláda podepisuje papír, kterým ho teprve provádí.

Já paní Ortovou neznám a nevím, jestli má ve všem pravdu. Vím jen tohle: když posíláte někoho, ať se doučí základy, je slušné ty základy umět sám. A když chcete lidi uklidnit, že se dům nebourá, není nejšťastnější k tomu zvolit den, kdy před ním parkuje bagr. Pan doktor totiž ten bagr viděl. Jen se rozhodl, že vám řekne, že ten dům je zbořený už léta, tak co se rozčilujete.

My tady budeme dělat opak. Nebudeme vám tvrdit, že je po poplachu, když poplach teprve zní. Řekneme jenom, co je v té listině napsáno — a napsáno je tam služba veřejnosti a stát že za tu televizi neručí. Zatím.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec