Dnes žádné vejce z pánve. Pan doktor letěl deset kilometrů nad zemí, a tak nám místo ranních zpráv nachystal kávu — a k ní hodinu o Agendě 2030, paktech OSN a o otázce, ze které má podle svých slov největší vítr: kdo bude rozhodovat, co je pravda a co už je dezinformace.

A víte co? Je to dobrá otázka. Vážně. Sedněte si, dolijte si kávu, protože tuhle glosu začnu nezvykle — pochvalou.

Nejdřív jedničky, protože si je zasloužil

Doktor Vajíčko dnes udělal něco, co u něj nevídám každé ráno: byl přesný. A byl přesný i tam, kde by mu nepřesnost nahrávala.

Agendu 2030 skutečně přijalo Valné shromáždění OSN v roce 2015, za Sobotkovy vlády, a Česká republika byla součástí konsenzu. Obsahuje sedmnáct cílů udržitelného rozvoje. V září 2024 se v New Yorku konal summit budoucnosti, přijal se Pakt pro budoucnost a jeho přílohou je Globální digitální pakt. Evropská unie má Akt o digitálních službách, který velkým platformám ukládá vyhodnocovat systémová rizika. Všechno tohle sedí. Papír po papíru, letopočet po letopočtu.

A teď to nejlepší. Pan doktor se sám opravil. Řekl, že není přesné tvrdit, že Sobotka „podepsal” — přesnější je, že se Česká republika připojila ke konsenzu. A totéž zopakoval u prezidenta: nepodepsal, vedl delegaci. Sám si dvakrát utáhl vlastní tvrzení, aby mu, jak řekl, nikdo nemohl oprávněně vytýkat, že si něco přibarvuje.

To je řemeslo. To je poctivost s fakty, po které tady u světla voláme každé ráno. Kdyby to takhle dělal pořád, neměl bych o čem psát a mohl bych chovat slepice.

Jenže on to takhle nedělá pořád. A dnes to bylo vidět obzvlášť dobře — protože tou přesností si otevřel dveře. A hned za nimi začal dělat přesně to, před čím celou hodinu varoval.

Šest rizik, jedno lepší než druhé

Pan doktor postavil poctivou stavbu. Šest rizik toho, čemu říká informační integrita, a každé z nich má své zrnko pravdy.

Že se dá zaměnit fakt za názor — pravda. Že moderní cenzura nemusí přijít jako úředník se zákazem, ale jako algoritmus, který vás přestane doporučovat — legitimní obava, o té se opravdu vede seriózní debata. Že demonetizace umí umlčet líp než soud. Že fact-checker je taky jen člověk. Že „důvěryhodný zdroj” je ošidný pojem, protože velká média se v dějinách spletla mockrát. A nakonec ta klasická: kdo bude hlídat hlídače?

Až sem bych se skoro podepsal. Otázka „kdo rozhoduje o pravdě” není výmysl z hospody — je to jedna z opravdových otázek naší doby a slušný člověk si ji klade. Kdybych ji měl známkovat jako otázku, dám jedničku.

Potíž je, že pan doktor ji nepoloží a neodejde. Pan doktor u té otázky zůstane sedět — a začne na ni odpovídat vlastním chováním.

Hlášení na nádraží

Představte si nádražní halu. Z ampliónu se ozve hlášení: „Pozor, pozor, pátráme po osobě, která si vybírá jen ty zdroje, co se jí hodí, jiné vůbec nepoužije, řídí se vlastní metodikou a čas od času se splete. Zahlédnete-li takového člověka, dejte nám vědět.”

A celá hala se rozhlíží. A jeden pán u mikrofonu čte to hlášení dál, a nenapadne ho podívat se do skla, ze kterého se na něj ten popis dívá zpátky.

Tohle není moje šklebení. Tohle je doslova to, jak pan doktor popsal nedůvěryhodného fact-checkera: jen člověk, má svou metodiku, vybere si zdroje, co se mu hodí, a občas se plete. Přátelé, to není popis Cempera. To je životopis. To je nejpřesnější autoportrét, jaký kdy pan doktor natočil — a natočil ho v domnění, že maluje někoho jiného.

Muž, který nechce žádného strážce pravdy (kromě jednoho)

A teď se dívejte, co se v tom samém videu děje s ostatními strážci.

Fact-checkera pan doktor odbyde tím, že si takového pitomce dovede představit — a jméno konkrétního člověka použije jako nadávku. Agenturu Reuters shodí jediným posměšným pohrdnutím, protože se prý spletla v jednom čísle z Ceuty. Prezidenta republiky celou hodinu tituluje hodností, kterou nikdy nenesl — „admirální generál”, smíšeninou admirála a generála poskládanou jako by jen pro něj (Pavlova skutečná hodnost je armádní generál); je to prostě posměšek, opakovaný tak vytrvale, až zní skoro jako funkce.

Všimněte si toho vzorce. Fact-checker: nedůvěryhodný, protože si vybírá zdroje. Velké agentury: nedůvěryhodné, protože se pletou. Státní instituce, univerzity, veřejnoprávní i soukromá televize, OSN — pan doktor je vyjmenoval jednu po druhé a všechny odmítl jako možné arbitry pravdy. Dokonce, a to mu musím nahlas připsat k dobru, do toho seznamu vyjmenovaných zahrnul i sám sebe. Řekl to: monopol na pravdu nemá mít ani on.

Řekl to. Jenže mezi tím, co řekne, a tím, co udělá, je zase ta vzdálenost, kterou tady měříme každé ráno. Protože když jednoho po druhém odmítnete všechny, kdo by mohli tvrzení prověřit — fact-checkery, agentury, instituce, televize — a divákovi neřeknete „ověřujte si to sami z více míst”, ale „dívejte se večer zas na mě”, pak jste žádný monopol nezrušili. Vy jste ho jenom přestěhovali. Do jednoho křesla. Ke stolku s kávou.

Kvalita, ne velikost loga — na to ho vezmeme za slovo

Nejhezčí větu dne řekl pan doktor takhle: důvěryhodnost se nemá určovat podle velikosti loga nad článkem, ale podle kvality informace a hlavně podle důkazu.

To je krásná zásada. Podepisuju ji. A protože ji podepisuju, vezmu ho za ni za slovo — u něj samého. Když tedy neplatí velikost loga, ale důkaz, zeptejme se docela klidně: jaký důkaz nabídl pan doktor? Dnes se sám prohlásil za úplného experta na svobodu projevu — s tím, že si to troufá tvrdit. Jenže troufalost je krásná věc do hospody, ale jako důkaz má zhruba tu váhu jako logo. Jen to logo je menší.

A tady se ten kruh uzavírá. Pan doktor má naprostou pravdu, že nikdo nemá dostat monopol na pravdu. Má pravdu, že fact-checker je jen člověk a může se mýlit. Má pravdu, že se to má dělat tak, že se ukáže tvrzení, ukážou se data, ukážou se zdroje — a divák ať si udělá závěr sám. To je mimochodem přesně to, co děláme tady: každé ráno položíme vedle sebe, co pan doktor řekl, a co k tomu najdeme na papíře, a vy si to přeberete.

Rozdíl je jediný. My vás neprosíme, abyste věřili nám. My vás prosíme, abyste si to ověřili — klidně i proti nám. Pan doktor vás prosí o lajk, o sdílení, o komentář a o to, abyste se večer dívali zase na něj.

Kdo bude hlídat hlídače, ptá se pan doktor. Dobrá otázka. A odpověď, kterou žije, zní: kohokoli, jen ne mě.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec