Dobré ráno, přátelé. Dnes to bude výjimečné vydání, protože dnes budu pana doktora chválit. Ne omylem, ne aby to nebylo samé kopání — opravdu ho pochválím, a to poctivě, protože si to jeden jeho pořad z včerejška zaslouží. A hned nato ho poprosím, aby si to, co uměl odpoledne, přečetl znovu ráno. Protože ono se to od rána do odpoledne panu doktorovi trochu poztrácelo.

Máme totiž zvláštní situaci. Jeden člověk, jeden den, dva pořady — a dvě metody, které se navzájem vylučují jako olej a voda. Pojďme si je prosvítit vedle sebe. Uvidíte, že rozdíl není v tom, co pan doktor umí. Je v tom, kdy se mu to hodí.

Odpoledne: pan doktor v nejlepší formě

Začnu tou chválou, protože jednička patří tomu, kdo si ji zasloužil, a pan doktor si ji odpoledne zasloužil celou.

V pořadu „Na kávě s Vojtěchem” se pustil do kauzy vrtulníku Čestmír — toho z veřejné sbírky Dárek pro Putina. A otevřel ho zásadou, kterou bych si nechal vytesat nad vchod do každé redakce: nevěřme ani jedné straně jen proto, že se nám její příběh líbí a hezky by nám zapadl do mozaiky. To je, přátelé, celá věda o poctivém uvažování shrnutá do jedné věty. A pan doktor podle ní skutečně jednal.

Trpělivě oddělil, co je doloženo, od toho, co ne. Vrtulník z Letné se nakonec nekoupil — pro Ukrajinu se pořídil jiný, levnější stroj v Americe. Na Čestmíra se nevybralo sto padesát milionů, jak koluje po síti; vybralo se zhruba dvaasedmdesát a půl milionu korun od více než dvaceti tisíc dárců. A když agentura Reuters loni v listopadu psala o výsadku u Pokrovsku, potvrdila jen to ruské tvrzení jako tvrzení — ne zničení stroje. Pan doktor tyhle vrstvy pěkně rozebral. Dokonce jednomu z aktérů kauzy vytkl, že vyvodil silnější závěr, než na jaký měl papíry — sám u toho sáhl po červené kartě.

A teď mě dobře poslouchejte, protože tohle je jádro celé dnešní glosy: ta červená byla správně. Kdo tvrdí víc, než unese důkaz, si ji zaslouží, i kdyby stál na správné straně. Pan doktor to odpoledne věděl. Držel píšťalku a pískal fauly na obě strany. Byl to dobrý rozhodčí.

Zapamatujme si toho rozhodčího. Protože ráno téhož dne pískal úplně jiný pán.

Ráno: píšťalka zůstala v kapse

Přetočme se o pár hodin zpátky, do „Ranních zpráv”, zhruba mezi třetí a jedenáctou minutu. Přišla řeč na klima. A ta krásná zásada — nevěřit ani jedné straně jen proto, že se nám hodí — byla najednou pryč. Jako by ji někdo přes noc snědl k snídani.

Pan doktor nám totiž chtěl doložit, že člověk klima neovlivňuje a že jsou to jen přirozené cykly. A jako důkaz nabídl dvě věci. Za prvé nejmenovaného nobelistu za fyziku. Za druhé staré kroniky — jmenovitě Dalimilovu.

Rozeberme obě, po pořádku, tak jak by to udělal ten poctivý rozhodčí z odpoledne.

Svědek, kterého nikdo neviděl

Nejmenovaný nobelista je krásná figura, protože se s ním nedá mluvit. Nemá jméno, nemá rok, nemá přednášku, kterou byste si mohli dohledat. Je to svědek, kterého nikdo neviděl, ale zaručeně řekl přesně to, co potřebujeme. Vezměte to smrtelně vážně a zkuste toho svědka předvolat: kdo to je? Za co cenu dostal? Kdy? Ticho. Jediné, co o něm víme, je, že souhlasí s panem doktorem. To není zdroj. To je ozvěna.

A teď to nejlepší. Zkusme si toho nobelistu za fyziku doopravdy dohledat — a ono to jde. Cenu za fyziku za rok 2021 dostali dva pánové, Syukuro Manabe a Klaus Hasselmann, a dostali ji přesně za to, že fyzikálně spočítali a prokázali, jak člověk klima ovlivňuje. Švédská akademie, zlatá medaile, věc dohledatelná do minuty. Když se tedy pan doktor dovolává nobelisty za fyziku, dovolává se, ať chce nebo nechce, člověka, který jeho tezi o pouhých přirozených cyklech vyvrátil ještě dřív, než ji pan doktor vyslovil.

Ano, najde se mezi laureáty fyziky jedna výjimka, která to vidí jinak. Ale výjimka není konsenzus a Nobelovu cenu za popírání klimatu nikdo neuděluje. Když si ze sta hlasů vyberete ten jeden a zbytek zamlčíte, není to důkaz — je to nákup na objednávku.

Kronikář, který psal o počasí, ne o podnebí

A pak ten Dalimil. Kronika z počátku čtrnáctého století, která zapisuje sucha, hlad a pohromy. Pan doktor z ní chce mít doklad, že dnešní oteplování je jen přirozený výkyv — vždyť sucha bývala i tenkrát.

Vezměme to vážně a dotáhněme to. Ano, tenkrát bývala sucha. A byly i mrazy, povodně a kobylky. Jenže to je počasí minulosti — jednotlivé roky, jednotlivé pohromy. Kdežto řeč je o dlouhodobém trendu, o čáře, která se táhne přes celá desetiletí. Mezi „v roce, který si zapsal kronikář, bylo sucho” a „podnebí se dlouhodobě nemění” je zhruba stejný rozdíl jako mezi tím, že vám dneska zapršelo, a tvrzením, že klima je vlhké. Jeden den není trend a jeden suchý rok ze čtrnáctého století taky ne.

Tenhle chvat ostatně tenhle deník už jednou rozebíral — u vydání číslo čtrnáct, kde pan doktor vytáhl třicítku naměřenou v roce, kdy ještě neexistoval teploměr. Kronikář zapisuje, co viděl z okna. Zapisovat počasí je záslužné. Vydávat zápis počasí za měření podnebí je jako soudit dnešní ceny podle toho, co babička platila za rohlík — hezká vzpomínka, ale do dnešní účtenky ji nedosadíte.

A na oplátku — nálepky

A ještě jedna věc se ráno objevila a odpoledne ne. Kdo v otázce klimatu oponuje panu doktorovi, je najednou „tělocvikář”, „pavěda”, „pseudovědec”. Všimněte si — to nejsou argumenty, to jsou jmenovky. Odpoledne u vrtulníku pan doktor argumenty vážil. Ráno u klimatu je rozdával jako pořadatel na plese, komu se zrovna hodilo. Nálepka je totiž levná náhrada za píšťalku: místo abych odpískal faul, přišiju soupeři cedulku a mám vystaráno.

Táž ruka, dvoje pravidla

A to je celé, přátelé. Já pana doktora z ničeho neobviňuji — naopak. Já mu tleskám za odpoledne. Vrtulník rozebral přesně tak, jak se to má dělat: oddělil doložené od nedoloženého, nevěřil ani té straně, která se mu líbí, a rozdal karty spravedlivě. Umí to. Má na to. Předvedl to před kamerou pár hodin nato, co ráno tvrdil pravý opak.

Takže to není otázka schopnosti. Je to otázka objednávky. Když se panu doktorovi skepse hodí, je z něj pečlivý rozhodčí s píšťalkou u pusy. Když se mu nehodí, píšťalka zůstane v kapse a nastoupí nejmenovaný laureát a kronikář ze čtrnáctého století. Táž ruka. Dvoje pravidla. Jeden jediný den.

A já mám k panu doktorovi jen jednu skromnou prosbu. Tu svou odpolední zásadu — nevěřit ani jedné straně jen proto, že se nám líbí — ať si ráno přečte ještě jednou. Platí totiž i na klima. Platí dokonce úplně stejně. A hlavně: platí i tehdy, když se výsledek nehodí do mozaiky.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec