Dobré ráno, přátelé. Máme tu novou snůšku a dvě vejce z ní si dnes posvítíme obzvlášť pozorně. Doktor Vajíčko dnes vysílal dvakrát — ráno běžnou snůšku a odpoledne u kávy. A hned na začátku vám prozradím věc, kterou bych normálně nechal na konec: to odpolední vejce je z větší části docela dobré. Ale k tomu se dostaneme. Nejdřív to ranní, protože tam nám pan doktor prodal auto, které nemá kola.

Osm set za pět vteřin (a ani jedno kolo)

Pan doktor nám kolem devatenácté minuty s náležitou hrdostí oznámil, že Číňané postavili elektromobil, který zrychlí z nuly na osm set kilometrů v hodině za pět celých tři vteřiny.

A teď dávejte dobrý pozor, protože tohle je vzácný okamžik. To číslo je pravda. Osm set kilometrů v hodině za pět celých tři vteřiny — Číňané to opravdu dokázali, loni v listopadu, a je to výkon, nad kterým zůstává rozum stát. Je to rychlost dopravního letadla. Panu doktorovi za to číslo dávám jedničku a smekám.

Jenže on ho nalepil na špatný stroj.

Ten rekord totiž nepatří žádnému autu. Patří magnetickému vlaku — maglevu. Je to experimentální vozidlo, které nestojí na kolech, ale vznáší se na magnetickém poli nad vlastní kolejí, a jelo po zkušební trati v provincii Chu-pej. A tady začíná Haškova část dnešního rána, protože já si tu koupi vezmu naprosto vážně.

Řekněme, že tomu panu doktorovi uvěřím a jdu si takové auto pořídit. Přijdu domů, chci s ním zajet do krámu pro rohlík — a zjistím první drobnost: nemá kola. Vůbec žádná. Nedá se s ním sjet z chodníku, protože ono se veze na magnetu a magnet potřebuje svou vlastní dráhu, jinak si sedne na břicho. Dobře, říkám si, postavím si tedy tu dráhu. Kolik jí bude potřeba? Inu, zkušební trať, na které to jelo, měří kilometr. A ono za těch pět vteřin vystřelí na osm set a kilometr skoro dojede — takže hned zase musí brzdit, aby nevletělo sousedovi do zahrady. Na cestu k pekaři, který bydlí tři sta metrů dál, je to vozidlo, které nezvládne ani zastavit.

A pak přijde ta úplně poslední maličkost: chci ho přihlásit. Přijedu — pardon, přinesu — na dopravní inspektorát, a tam se mě laskavě zeptají, kam mi mají přišroubovat značku, když to nemá blatník, a proč po nich chci technický průkaz na vlak.

Vidíte, kam to vede. Mezi „Číňané postavili fantastický vlak” a „koupíte si to auto” je přesně ten rozdíl jako mezi kolejí a silnicí — a ten rozdíl není detail, ten rozdíl je celý ten stroj. Pan doktor přečetl skvělou zprávu a jen u ní zaměnil, po čem se to vlastně veze. Škoda. Ta pravdivá zpráva byla mnohem hezčí než ta vymyšlená.

Sto třicet sedm tisíc — a odkud se vzalo těch navíc

Kolem třetí minuty padlo číslo, u kterého se nesmějeme vůbec. Pan doktor uvedl počet obětí volyňských masakrů jako sto třicet sedm tisíc.

Volyň je skutečná a strašná věc. Zabíjení polského obyvatelstva na Volyni v letech 1943 a 1944 patří k nejtemnějším kapitolám té války a nikdo soudný ho nezlehčuje. Právě proto na číslech záleží. Uznávané odhady se pohybují mezi padesáti až šedesáti tisíci obětí, jak je vede historik Grzegorz Motyka, a horní polská hranice sahá zhruba ke stu tisíc. Sto třicet sedm tisíc neuvádí žádný z dohledaných zdrojů. To číslo leží nad všemi.

A tady je ta věc, kterou si musíme pojmenovat. U hrůzy, která se opravdu stala, se čísla nepřihazují. Když k reálné tragédii přidáte skoro čtyřicet tisíc mrtvých navíc, neuctíte oběti — odeberete si vlastní věrohodnost. Kdo nafoukne i pravdivou hrůzu, přizná tím, že mu nestačila. A to je na mrtvých to poslední, co bych si dovolil: použít je jako závaží na váze, kde se odvažuje dnešní zloba.

Delfíni, kteří tam nikdy nebyli

Kolem desáté a jedenácté minuty se vrátil starý známý. Pan doktor nám zopakoval dojemný příběh z dob covidu: jak se do vyklidněných benátských kanálů vrátili delfíni.

Ten příběh je krásný. A je to podvrh, a to podvrh usvědčený už na jaře roku 2020. Video s delfínem, které tehdy obletělo svět, se totiž netočilo v Benátkách. Točilo se v přístavu v Cagliari na Sardinii — což je od Benátek stovky kilometrů daleko, u úplně jiného moře. Odhalil to už tenkrát National Geographic.

To je na dezinformaci to nejúspornější: nemusí se vyrábět nová. Stačí sáhnout do šuplíku, oprášit tu, která se osvědčila před šesti lety, a poslat ji do světa znovu. Delfín z Cagliari už jednou zabral, tak proč by nezabral podruhé. Jenže hoax nezraje jako víno. Hoax je jako rohlík — za šest let už to není rohlík, to je jen tvrdá připomínka, že ho někdo zapomněl vyhodit.

Kdo to vlastně řekl

A ještě jedno vejce, u kterého záleží na tom, kdo mluví. Kolem dvanácté minuty nám pan doktor sdělil, že Kreml chce poslat na frontu dalšího půl milionu mužů.

To číslo — tři sta až pět set tisíc — ovšem není oznámení Kremlu. Je to odhad prezidenta Zelenského, opřený o ukrajinské zpravodajské údaje. Tedy odhad protivníka o tom, co ten druhý možná chystá. Rusko samo oficiálně oznámilo něco jiného: zvedlo strop armády na milion pět set třicet pět tisíc vojáků, což je papírové číslo o velikosti sboru, ne rozkaz k mobilizaci.

Rozdíl je jednoduchý. Když soused přes plot řekne „myslím, že si ten chlap odnaproti chystá koupit traktor”, není to totéž jako když ten chlap odnaproti oznámí, že kupuje traktor. Jedno je dohad, druhé je fakt — a pan doktor nám dohad souseda podal jako oznámení z traktorové prodejny. Zelenského větu vydal za tiskovou zprávu Kremlu. To je záměna mluvčího, a mluvčí u zprávy o válce není detail.

A teď to slíbené — kdy měl pravdu

Protože bych byl špatný prosvěcovač, kdybych vám ukázal jen to prasklé. Odpolední díl u kávy byl dnes nezvykle poctivý a chci to říct nahlas.

Pan doktor v něm probral kauzu skupiny D a Ondřeje Vetchého — sledování vojenským zpravodajstvím, spor s poslancem Růžičkou, odložené trestní oznámení pro pomluvu, prošetřování sbírky na drony. A z jednadvaceti tvrzení jich šestnáct sedělo na dvou nezávislých zdrojích. Věcná kostra celé kauzy — kdo koho žaluje, co prošetřuje vojenská policie, jak to dopadlo u státního zastupitelství — je podaná v pořádku. Zaškobrtl jen u jednoho čísla: u sedmnácti tisíc odeslaných dronů, které se nepodařilo potvrdit druhým zdrojem a které si sám v jednom videu uvedl ve dvou verzích. Ale to je na takhle citlivou kauzu velmi slušná bilance.

Vidíte, ono to jde. Když se pan doktor drží papírů, je to použitelný zpravodaj. Dokázal to dnes odpoledne. O to víc mrzí to ranní auto bez kol. Protože rozdíl mezi tím ranním a tím odpoledním vysíláním nebyl v tom, že by dopoledne byly zprávy těžší. Byl v tom, že se ráno k pravdivým zprávám přilepilo pár vlastních. A přilepit se — to je celé to řemeslo, které tady každé ráno rozlepujeme zpátky.

Dopoledne nám pan doktor prodal vlak jako auto, tragédii nafoukl o čtyřicet tisíc, delfína přivezl ze Sardinie a Zelenského vydal za Kreml. Odpoledne poctivě odvyprávěl složitou kauzu skoro bez chyby. Je to tentýž člověk, tentýž den, tentýž mikrofon. Jediné, co se změnilo, byla ochota nechat zprávu být tím, čím je.

Zítra ráno zase u světla, přátelé. — Váš doktor Pukavec