Titulní strana › Glosa · Vydání č. 25
Jak se ze čtyřiceti vojáků stane čtyřicet sousedů
Doktor Vajíčko dnes sedmadvacet minut vyprávěl o migraci a velká část toho byla pravda — rezoluce 1973, datum velení NATO, Frontexových sto sedmdesát osm tisíc, evropské peníze do Libye, všechno sedí. A přesně proto mu uvěříte i tu jednu větu na konci: že těch čtyřicet mužů v Ceutě je místní domobrana, co si hlídá děvčata sama. Přitom je poslal stát a jsou to vojáci. Stejné číslo, obrácený příběh.
Dnešní snůška má jedno velké vejce a spoustu malých. To velké se snáší v pořadu „Na kávě s Vojtěchem” a snáší se sedmadvacet minut v kuse. Je to esej o migraci, o Libyi, o Ceutě — a než ji prosvítíme, musím panu doktorovi rovnou složit poklonu, kterou málokdy skládám: velká část té eseje je pravda. A ne ledajaká. Přesná pravda, s daty a čísly, odříkaná zpaměti.
Přesně proto se u ní zdržíme déle. Protože tohle je ta těžší disciplína.
Průvodce, který zná všechny letopočty
Znáte ten typ muzejního průvodce, kterému nemusíte věřit — stačí ho poslouchat? Řekne vám, kdy byl zámek postaven, kdo maloval strop, který rok hořela věž a kolik stála poslední oprava. Namátkou si dvě tři data ověříte v příručce, sedí do puntíku, a od té chvíle mu věříte i zbytek. Proč byste nevěřili? Vždyť se ještě ani jednou nespletl.
A pak vás zavede k jednomu obrazu a řekne k němu jednu větu, kterou si celou vymyslel. Řekne ji stejným klidným hlasem jako těch dvacet dat předtím. A vy kýváte. Kýváte dál, protože ruka, která dvacetkrát ukázala správně, si u jednadvacátého ukázání koleduje o důvěru — a dostane ji.
Doktor Vajíčko je v téhle eseji ten průvodce. A já vám teď těch dvacet správných tabulek nejdřív poctivě přiznám, ať je jasné, o čem mluvím.
Napřed jedničky. Bez drobného písma
Řekne, že Rada bezpečnosti OSN přijala v březnu 2011 rezoluci číslo 1973 a otevřela jí bezletovou zónu nad Libyí. Sedí. Řekne, že NATO převzalo velení operace posledního března téhož roku. Sedí. Řekne, že Frontex napočítal za rok 2025 skoro sto sedmdesát osm tisíc nelegálních překročení vnějších hranic Unie. Sedí to na tisíce. Řekne, že Evropská unie poslala v posledních letech do Libye na migrační programy kolem dvou set dvaceti milionů eur a že přes dvě třetiny šly na ochranu lidí, návraty a evakuace. Sedí i ten podíl.
To není náhoda a není to štěstí. To je práce. Někdo si ta čísla našel, ověřil a naučil se je. Za to patří jednička — a já ji dávám nahlas, protože bez ní by zbytek téhle glosy byl jenom kázání.
Teď ale k tomu jednomu obrazu na konci chodby.
Čtyřicet mužů, u kterých záleží, kdo je poslal
Doktor dojde k Ceutě, té španělské enklávě na africkém pobřeží, a vypráví, že tam kvůli útokům na místní děvčata musí pořád dokola hlídat asi čtyřicet mužů — a že jsou to muži z místních, z jakési domobrany, co si své holky musí uhlídat sami, protože jim to nikdo jiný neohlídá.
Číslo čtyřicet je pravdivé. To je ta ověřená tabulka na začátku věty.
Jenže těch čtyřicet mužů poslal do Ceuty stát z Madridu, jsou to vojáci, a přišli s nimi ještě tři desítky policistů. Není to domobrana. Je to armáda a policie, tedy přesně ten stát, o kterém nám doktor vzápětí říká, že selhal a že Schengen končí. Kdyby řekl „stát tam poslal sedmdesát mužů”, vyprávěl by o státě, který funguje. Tak z armády udělal sousedy, kteří se musí bránit sami. Stejné číslo, obrácený příběh. A ten příběh, ne to číslo, je ta munice, kterou si posluchač odnese domů: stát vás neochrání, chraňte se sami.
To už není chyba. Chyba se plete i směrem, který se autorovi nehodí. Tahle se plete jen tam, kde to bolí.
Sedm set denně, které si odporuje o půl minuty později
O pár vět dřív nám tentýž průvodce řekne, že do Evropy přichází nelegálně kolem sedmi set lidí denně, což prý dělá čtvrt milionu za rok. A pak — vážně, skoro jedním dechem — odcituje ten Frontexův údaj. Sto sedmdesát osm tisíc. Za celý rok.
Přátelé, mezi čtvrt milionem a sto sedmdesáti osmi tisíci je rozdíl skoro o polovinu čísla, které sám za chvíli vysloví. Doktor Vajíčko tady předvedl kouzlo, které jsem ještě neviděl: nafoukl číslo, a než jsme stačili vydechnout, sám si přinesl to menší a pravdivé a položil ho vedle. Kdybych ho chtěl usvědčit, nemusím nikam chodit. Stačí mi jeho vlastní věta o třicet vteřin dál. Svědka proti němu si tentokrát obstaral on sám.
A pak je tam ještě drobnost, u které mu naopak nabídnu polehčující okolnost: konec operace NATO v Libyi klade na jednadvacátého října, správně je to poslední den v měsíci. To je deset dní vedle a klidně to může být přeřek. Zapisuji to proto s tužkou, ne perem. U té Ceuty jsem musel vzít pero.
Kolonie jako čisticí prostředek
Celá esej stojí na jednom rámu, a ten je poctivé pojmenovat, protože je na něm to nejdůležitější. Doktor rozdělí svět takhle: Libyi rozbil Západ — Francie, Británie, Amerika. Vydělává na tom Turecko. A my — Česko, střední Evropa — neneseme žádnou odpovědnost, my jsme se jenom dívali.
Na tom rámu je zvláštní jedna věc. Ty historické viny, o kterých mluví, jsou z velké části skutečné. Kolonialismus se opravdu stal a bombardování Libye opravdu nechalo za sebou rozvrat. Jenže doktor s nimi nezachází jako historik. Zachází s nimi jako s čisticím prostředkem. Nabere pravou vinu cizích států a vydrhne s ní dočista vlastní tábor — hle, my jsme nikdy nic, my jsme čistí. Cizí hřích je tu jen proto, aby ten náš nebyl vidět. To je stará domácí finta: ukázat na souseda, který loni něco provedl, aby se zapomnělo, že my jsme dnes nezalili společný dvůr.
A večer ještě jedna, úplně bez tabulky
Abych nekřivdil — pan doktor umí i větu, u které žádné pravdivé zrnko není. Večer téhož dne prohlásil, že Ukrajina je nejzkorumpovanější stát Evropy, horší než Rusko i Moldavsko.
Tady se ověřuje snadno, protože na to existuje žebříček — Index vnímání korupce od Transparency International. A ten říká pravý opak. Moldavsko je na tom líp než Ukrajina. Ukrajina je na tom výrazně líp než Rusko. Doktor vzal ten žebříček a postavil ho na hlavu — nahoru dal to, co je dole, a dolů to, co je nahoře. U Ceuty aspoň nechal pravdivé číslo a ohnul příběh kolem něj. Tady neohnul nic, protože nebylo co. Prostě otočil pořadí.
Co si z toho odnést
Ten průvodce s dvaceti správnými letopočty je nebezpečnější než člověk, který se plete v jednom kuse. Toho druhého přestanete poslouchat po třetí větě. Tomu prvnímu uvěříte i tu jednu, kterou si vymyslel — a odejdete z muzea přesvědčeni, že na tom obraze visí něco, co tam nikdy nebylo.
Obrana je přitom nudná a levná. U každé věty, která ve vás zvedne vlnu — stát selhal, chraňte se sami, oni jsou nejhorší na světě — se vyplatí zeptat se zrovna té věty na jednu maličkost: kdo to poslal, kolik jich bylo a co říká tabulka, kterou má autor sám v ruce. U Ceuty by vám odpověděl jeho vlastní příběh. U těch sedmi set denně jeho vlastní číslo o půl minuty dál.
Nejlepší svědek proti panu doktorovi je totiž skoro vždycky pan doktor.
Zítra ráno zase u světla, přátelé.
— Váš doktor Pukavec
Pošlete to dál
Rozbor je k něčemu, až když se dostane k tomu, kdo to video viděl.