Dovolte, abych vás dnes pozval do temné komory. Ne do té politické — do fotografické. Do místnosti s červeným světlem, kde se z negativu vyvolává obraz a kde platí jedno staré řemeslné pravidlo: co není na filmu, to na snímek nepatří. Můžete zesvětlit, můžete ztmavit, můžete oříznout okraj. Ale jakmile štětečkem domalujete do obrázku postavu, která před objektivem nikdy nestála, přestali jste být fotograf a stal se z vás malíř. A pokud to zamlčíte, dokonce padělatel.

Doktor Vajíčko nám dnes takový snímek vyvolal. Hned dvakrát — ráno u kávy i večer. A je to snímek pravý. Právě proto o něm musíme mluvit.

Napřed pochvala, ať je jasno

Začnu tím, co pan doktor trefil. Protože trefil, a bylo by nepoctivé to zamlčet.

Vzal do ruky mládí prezidenta Petra Pavla. A to mládí, přátelé, je pravé. Je doložené — mimo jiné vlastním Pavlovým životopisem z roku 1987, tedy z dob, kdy byl mladým důstojníkem normalizační armády. V tom textu se mladý Pavel k srpnu 1968, k příjezdu sovětských tanků do Československa, staví na sovětskou stranu. Píše, že mu tehdejší situaci vysvětlil otec a sovětští přátelé, kteří byli u nich na návštěvě. Není to hezké čtení. Je to čtení o mladém důstojníkovi, který se postavil na špatnou stranu dějin a ještě to sepsal do životopisu z roku 1987.

A víte, co je na tom nejzajímavější? Že to není žádné odhalení. Petr Pavel se za tenhle svůj postoj veřejně omluvil. Sám. Nahlas. Takže když pan doktor přečte, že mladý Pavel obhajoval vpád vojsk Varšavské smlouvy — má pravdu. Za tuhle část dostává jedničku. Bez drobného písma.

Historii kolem toho čte taky slušně. Že Brežněv v roce 1968 chtěl mít z Československa poslušný stát — sedí. Že při invazi zahynulo zhruba sto lidí — sedí taky. Pan doktor umí dějiny. Umí je přečíst. To mu nikdo nebere.

A přesně proto stojí za to podívat se, co k tomu pravému snímku domaloval.

Dvě postavy, které na negativu nejsou

Ve videích z jednadvacátého srpna — v poledním díle u kávy i večer, kolem druhé minuty — se totiž k tomu doloženému jádru přilepily dva detaily, které v žádném dohledaném prameni nejsou.

Ten první: prý si mladý Pavel žádal vysvětlení té invaze od příbuzných z Moskvy. Jenže Pavlův vlastní životopis o žádných moskevských příbuzných nemluví. Mluví o otci — o českém otci — a o sovětských přátelích, kteří byli na návštěvě. Mezi „známí ze Sovětského svazu, co k nám přijeli na návštěvu” a „příbuzní z Moskvy” je malý, ale podstatný rozdíl. Ten první je věta z životopisu. Ten druhý je postava, kterou do dveří domaloval retušér.

A ten druhý detail je ještě barevnější: mladý Pavel prý toužil být vysazován jako parašutista rozvědky Varšavské smlouvy. To zní skoro filmově — muž s padákem, vysazovaný do tmy ve službách východního bloku. Škoda jen, že tuhle větu nedrží žádný dohledaný zdroj. Není to citace z životopisu. Není to záznam odnikud. Je to padák, který někdo domaloval na záda postavě, jež ho na původním negativu nemá.

Co dělá retušér, když má dobrý snímek

A teď to prosvítíme, jak se u nás sluší. Vezmeme ten padák smrtelně vážně a dotáhneme ho poctivě do konce.

Řekněme, že to tak bylo. Že mladý Pavel opravdu toužil být rozvědčík Varšavské smlouvy, vysazovaný padákem. Dobrá. Kdo tuhle větu vyslovuje, měl by nám umět říct odkud. Z které přihlášky, z kterého spisu, z kterého řádku. Protože „parašutista rozvědky Varšavské smlouvy” není dojem, který se dá mít od oka — to je konkrétní zařazení, konkrétní útvar, konkrétní věta na konkrétním papíře. Buď ten papír existuje a dá se ukázat, nebo neexistuje a pak je to domalováno.

A tady se ta domalovaná postava zhroutí sama, aniž bych do ní musel strčit. Protože pan doktor měl v ruce papír pravý. Měl životopis z roku 1987, ze kterého kape doložený, nepříjemný, Pavlem samotným přiznaný postoj. Měl snímek, který stojí sám. Nepotřeboval domalovat vůbec nic. A přesto domaloval.

To je na celé věci to nejvíc prozrazující. Když retušér vylepšuje mizernou fotku, chápu ho — chce ji zachránit. Ale když retušér sáhne po štětečku u snímku, který je i bez úprav dost silný, pak už nejde o záchranu obrázku. Jde o to udělat ho ostřejší, než jaký doopravdy je. A jakmile tohle víte, víte i to hlavní: cílem nebyla ta fotografie. Cílem byl ten ostřejší dojem.

Rozdíl, na kterém záleží

Někdo teď řekne: no a co, vždyť jádro je pravda, tak co se rozčiluješ nad dvěma detaily.

Rozčiluju se přesně proto, že jádro je pravda. Kdyby si pan doktor celé Pavlovo mládí vymyslel, byla by to sprostá lež a poznal by ji každý. Nebezpečné je to opačně. Nebezpečné je, když se ke třinácti pravdivým větám přilepí čtrnáctá domalovaná — protože těch třináct pravdivých jí propůjčí svou váhu. Vy kývnete u otce, kývnete u sovětských přátel, kývnete u omluvy, a než přestanete kývat, projede vám kolem hlava i „příbuzní z Moskvy” a „padák rozvědky”. Kýváte dál. Ten padák si na váze pravdy odváží tolik, kolik mu půjčily pravé věty kolem.

A my dva, vy a já, se přece nebavíme o tom, jestli byl mladý Pavel svatý. Nebyl — a sám to řekl nahlas. Bavíme se o řemesle toho, kdo o něm vypráví. O tom, jestli nám ukazuje snímek, nebo malbu vydávanou za snímek. Protože ve chvíli, kdy začnete domalovávat postavy pravým lidem — jmenovaným, žijícím, ve funkci — přestáváte být zpravodaj a stáváte se malíř. A malíř, který svou malbu podává jako fotografii z archivu, dělá přesně to, co má tenhle deník každé ráno prosvěcovat.

Zítra ráno zase u světla

Nechte si tedy, přátelé, ode mě poradit jednu věc do temné komory. Až vám někdo bude vyvolávat snímek nějakého člověka — pravého, s pravým, klidně i ošklivým pozadím — zeptejte se u každé postavy na tom obraze jednoduše: byla na negativu? Otec byl. Sovětští přátelé na návštěvě byli. Omluva byla. A ten příbuzný z Moskvy s padákem na zádech? Toho na filmu nikdo nenašel. Toho tam někdo domaloval.

Dobrý snímek retuš nepotřebuje. Kdo ji přesto přidá, prozradí tím, že mu nešlo o to, jak to bylo — ale o to, jak to mělo vypadat.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec