Dobré ráno, přátelé. Snůška je na stole, tak ji prosvítíme proti světlu.

A rovnou vás musím připravit na něco nezvyklého: dnešní snůška je vesměs zdravá. To se nestává tak často, abych to nezmínil. Pan doktor vzal do ruky data o cizincích na českém trhu práce a přečetl je poctivě — ke konci loňska u nás pracovalo kolem 935 tisíc zaměstnanců ze zahraničí, před deseti lety jich bylo něco přes třetinu toho počtu. Sedí to, dokonce i s tou poznámkou, že Česká národní banka svůj podíl sama označuje za orientační. Přečetl, že důchody od ledna porostou o tři stovky a že je to nejmíň za deset let — taky pravda. Zmínil, že Apple loni odvedl v Irsku sedmnáct miliard dolarů na daních — a i to číslo drží. Tři vejce, tři jedničky, žádné drobné písmo.

Kdybych byl líný, zabalil bych to a šel na kávu. Jenže mezi zdravými vejci leželo jedno, které tiše zavánělo. A protože se tu díváme na každé, prosvítíme i tohle.

Číslo, u kterého se hlava zarazí

V pořadu u kávy padla věta, že stavební řízení v České republice trvá v průměru jedenáct let [00:14]. Ne jeden konkrétní případ, ne nejhorší možný scénář — průměr. Jedenáct let.

Přiznám se, že mi u toho čísla hlava kývla dřív, než jsem ji stačil zadržet. Protože každý z nás zná někoho, kdo se s úřadem trápil, a jedenáct let zní jako přesně ta bolest, kterou máme uloženou v paměti. A na tom ten trik stojí: číslo nemá přesvědčit hlavu, má trefit tu vzpomínku.

Tak se podívejme, co říká někdo, kdo řízení opravdu měří. Komora autorizovaných inženýrů a techniků — tedy lidé, kteří ta razítka na stavbách rozdávají a čekají na ně — si udělala vlastní průzkum. A z něj vychází, že běžné stavební řízení se u nás počítá na měsíce, ne na roky. U rodinného domu vyjde prostřední hodnota kolem sedmdesáti dnů. Sedmdesát dnů, přátelé. To není jedenáct let. To je jedno léto.

Mezi sedmdesáti dny a jedenácti lety je zhruba padesátinásobek. To už není zaokrouhlení nahoru, to je jiná jednotka na stupnici.

Odkud se ta jedenáctka vzala

A teď to nejzajímavější — protože pan doktor si tu jedenáctku úplně nevycucal z prstu. Ono to číslo někde opravdu žije. Jen bydlí na úplně jiné adrese, než kam ho posadil.

Existuje mezinárodní metodika, která měří, jak dlouho trvá povolit jednu konkrétní, přesně definovanou velkou stavbu ve velkém městě — takový ten mnohapatrový projekt, kde se sejde celá řada úřadů, odvolání a památkové stanovisko. A právě u takového pražského kolosu se člověk k číslu blízko deseti let dopočítá. Je to reálné číslo. Je to poctivě změřené číslo. Jenom měří tu nejsložitější stavbu, jakou si u nás umíme představit — a ne to, co staví člověk, který chce k domku přistavět verandu.

Pan doktor vzal tuhle jednu obří výjimku, otočil ji a položil ji před vás jako průměr všech staveb v zemi. Vzal nejpomalejší běžec na trati a jeho čas nadiktoval do výsledkové listiny každému, kdo ten den vyběhl.

Kolik hodin se u nás vaří oběd

Ať je to názorné. Představte si, že se mě zeptáte, jak dlouho se v Česku vaří oběd. A já vám s vážnou tváří odpovím: průměrně celý den.

Zvednete obočí. A já dodám — no ovšem, měřil jsem to poctivě. Byl jsem na svatební hostině pro tři sta lidí. Kuchaři tam stáli u plotny od svítání, řezali, dusili, obraceli, aby to všechno v pravé poledne vyšlo naráz. Změřil jsem ten den u sporáku a vydal ho za každý talíř polévky v republice.

Vy přitom moc dobře víte, že váš oběd je hotový dřív, než host stačí pověsit kabát na věšák. Svatba pro tři sta lidí je taky oběd — jenom je to ten největší a nejsložitější oběd, jaký se dá vystrojit. Vydávat jeho čas za „průměrný oběd” není lež v jednotlivém čísle. To číslo je pravdivé. Lež je v tom slově uprostřed: průměrně. Tím jediným slovem se z jedné výjimky udělá pravidlo — a vy jdete domů přesvědčeni, že vám dnes bude oběd trvat do večera.

Vezměme to vážně až do konce

A teď to udělejme tak, jak se to tady dělá — vezmeme pana doktora smrtelně vážně a dotáhneme jeho tvrzení poctivě do konce.

Kdyby stavební řízení opravdu trvalo v průměru jedenáct let, znamenalo by to, že člověk, který si letos na jaře podal žádost o povolení zahradní kůlny, ji dostane orazítkovanou někdy kolem roku 2037. Že by mu mezitím vyrostly děti, které při podání žádosti chodily do školky, a stačily by tu kůlnu klidně samy postavit, kdyby na ni mezitím vůbec směl sáhnout. Že by každá rodina, která si dnes staví dům, plánovala kolaudaci na dobu, kdy budou dnešní prvňáci maturovat.

Jenže vy znáte lidi, co si postavili. Znáte souseda, který loni na jaře kopal základy a letos už griluje na terase. Ten soused do průměru jedenácti let nezapadá ani náhodou — a přitom právě on je ten průměr, ne ta jedna pražská výšková budova s deseti razítky. Tvrzení se tím zhroutí samo, nemusím k tomu dodávat ani slovo. Stačí se rozhlédnout po vlastní ulici.

Ještě jedno drobné písmo

A na závěr maličkost, kterou by bylo hříchem přejít. I ta jedna složitá pražská stavba, ze které se číslo bere, vychází zhruba na deset let. Pan doktor z toho udělal jedenáct. Přidal rok. Není to velký rozdíl a sám o sobě by nestál za řeč — kdyby nebyl tak povědomý. Protože to je pořád stejný směr: kdykoli se u pana doktora číslo někam pohne, pohne se nahoru, k té straně, kde to víc bolí a kde se člověk víc bojí. Ještě jsem nezažil ráno, kdy by se spletl směrem dolů a řekl vám, že to bude rychlejší, než čekáte. Na to ráno pořád čekám.

Co si z toho odnést

Nechci, abyste z dnešního rána odešli s dojmem, že s naším stavebním řízením je všechno v pořádku. Není. Sedmdesát dnů je prostřední případ a za tou prostřední hodnotou se schovávají i lidé, kteří čekali roky a měli plný důvod se zlobit. O tom se má mluvit — nahlas a konkrétně.

Ale mezi „někteří čekají neúnosně dlouho a to je problém” a „průměrně se čeká jedenáct let” je celý ten rozdíl, o který tu jde. To první je zpravodajství. To druhé je svatební hostina vydávaná za váš oběd. A když vám někdo místo prostřední hodnoty naservíruje nejzazší výjimku a nazve ji průměrem, obvykle nechce, abyste stavěli. Chce, abyste se báli stavět.

Zbytek snůšky byl dnes zdravý, to opakuju rád. O to víc svítí to jedno vejce, které nevybouchne — jen tiše zavání jedním slovem navíc.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec