Co týden dal, prosvíceno proti světlu

Dobré ráno, přátelé. V neděli si pan doktor dopřává, co si dopřává každý poctivý hospodář na konci týdne: sesype celou týdenní snůšku do jednoho košíku a udělá „ohlédnutí”. Sedmkrát nakladeno, jednou přebráno. My si ten košík vezmeme a prosvítíme ho proti světlu, kus po kuse — protože i mezi sedmi dny se najde vajíčko, které vypadá jako všechna ostatní, a přitom je to pukavec.

A abychom si hned na začátku rozuměli: tenhle týden jich zdaleka nebyla většina zkažená. Spousta věcí seděla.

Nejdřív jednička, ať není řeč, že jen kopeme

Když pan doktor oznámil, že do letošních senátních voleb se hlásí sto padesát čtyři kandidátů a že je to nejmíň od roku 1998, měl pravdu do posledního čísla. Sto padesát čtyři to skutečně je, míň jich bylo naposledy před osmadvaceti lety — a on to nevytáhl z klobouku, on to opsal z novin přesně tak, jak to v nich stálo. To se musí nahlas ocenit. Když opíše správně a uvede správně, dostane u mě jedničku bez jediného škrtu. Na tomhle blogu platí, že kdo měří poctivě, je poctivec, a je jedno, jak se jmenuje.

Zapamatujme si to. Protože přesně tenhle pán nám za chvíli předvede něco úplně jiného — a bude to znít úplně stejně sebejistě.

Devět set třicet pět tisíc lidí, kteří se přes noc rozmnožili

V deváté minutě nedělního ohlédnutí padne věta, že cizinci u nás tvoří zhruba dvaadvacet procent — nějakých devět set třicet pět tisíc lidí. Zní to jako fakt. Má to číslo, má to procento, má to i tu drobnou nedbalost v hlase, se kterou se u nás říkají věci, o kterých se nediskutuje.

A teď to zajímavé. To číslo já znám. Znám ho, protože jsem ho slyšel o den dřív.

V sobotním pořadu u kávy pan doktor mluvil o trhu práce a řekl — a měl pravdu — že v Česku ke konci loňska pracovalo kolem devíti set třiceti pěti tisíc lidí odjinud a že to dělá zhruba dvaadvacet procent. Sedí to. Je to číslo České národní banky, a dokonce i ta ho sama označuje za orientační, což je od ní slušné a od pana doktora to v sobotu poctivě zaznělo. Dvaadvacet procent zaměstnanců. Dvaadvacet ze sta lidí, kteří ráno vstanou a jdou do práce.

A v neděli se to samé číslo probudilo a bylo z něj dvaadvacet procent obyvatel. Ne pracujících — všech. Dětí v kočárku, babiček na lavičce, prvňáčků, důchodců, všech.

Přátelé, to je jako vzít pravé závaží a přendat ho z jedné misky na druhou v domnění, že váha si toho nevšimne. Ona si toho všimne vždycky.

Kdyby to sedělo, musela by ves být velká jako fabrika

Pojďme si to vzít smrtelně vážně, jak se na tomto blogu sluší.

Představte si fabriku a představte si ves, ve které ta fabrika stojí. V té fabrice pracuje řekněme sto lidí a z nich je dvaadvacet přespolních. Dvaadvacet procent osazenstva — pěkné, přesné, pravdivé. A teď vezmete tuhtýž houf přespolních dělníků a chcete jím změřit celou ves. Jenže ves není fabrika. Ve vsi nejsou jen ti, co ráno píchají do hodin — jsou tam i jejich děti, jejich rodiče, penzisté na zápraží, nemluvňata. Ves je vždycky mnohem větší než dílna uvnitř ní.

A z toho plyne jedna neúprosná věc: když ten samý houf lidí přeložíte z fabriky na celou ves, to procento musí klesnout. Nemůže stoupnout. Nemůže zůstat stejné. Menší se to udělat musí, protože jmenujete-li je proti většímu množství hlav, zákonitě z toho vyjde míň.

Pan doktor to procento nechal stejné. Dvaadvacet ve fabrice, dvaadvacet ve vsi. Aby to platilo, musela by ta ves mít přesně tolik lidí jako ta fabrika — to znamená, že by v celém Česku nesměl žít jediný člověk, který nechodí do práce. Žádné děti, žádní důchodci, žádní nemocní, jen samí zaměstnanci od rána do večera. To by byla podivná země. Krásně by fungovala, ale nikdo by se v ní nenarodil a nikdo by v ní nezestárl.

Co říká sčítání, které se nepočítá od oka

Skutečné číslo je dohledatelné a není žádné tajemství. Český statistický úřad ke konci loňského roku evidoval milion sto třicet jedna tisíc cizinců. To je zhruba deset a půl procenta lidí v zemi. Zhruba každý desátý, ne každý pátý.

Všimněte si mimochodem půvabné podrobnosti. Číslo devět set třicet pět tisíc, které pan doktor použil, je počet pracujících cizinců. Jenže cizinců je u nás ve skutečnosti víc — přes jedenáct set tisíc — protože i mezi nimi jsou děti a lidé v důchodu, kteří do práce nechodí. Takže pan doktor vzal číslo, které je pro celkový počet cizinců spíš malé, a udělal z něj procento, které je oproti pravdě zhruba dvojnásobné. Menší číslo, větší strach. Podařilo se mu splést se v obou směrech naráz a ještě tak, aby obě chyby táhly za jeden provaz — nahoru, ke znepokojení.

To není náhoda dvou omylů. To je řemeslo.

Rychlá jízda po zbytku košíku

Ať není křivda: v tom nedělním košíku byla i další vajíčka, u kterých se smůla nedá tak snadno svést na náhodu.

Když pan doktor vyprávěl o odvolaném ukrajinském ministru obrany Fedorovovi, otočil pořadí. Podle dohledatelných zpráv byl ministr odvolán kvůli sporům s velitelem a kvůli nákupům zbraní — a teprve potom, když už byl venku, vyzval k volbám za války. V podání pana doktora to bylo naopak: nejdřív prý chtěl volby, a proto spadl. Stejné postavy, obrácená šipka mezi příčinou a následkem. Kdo drží v ruce šipku času, může komukoli přišít, že si za to může sám.

A na okraj, protože je to skoro milé: pan doktor s téměř jistotou věštil, že se zrušení televizních poplatků od ledna nestihne. Ono se totiž o tom už rozhodlo — vláda přechod financování na stát schválila v červnu. Věštit nejistotu tam, kde už padlo rozhodnutí, je pohodlné: když to vyjde, byl jste prorok, a když ne, jen jste přece nic netvrdil jistě.

Proč na tom jednom čísle záleží

Někdo řekne: no a co, spletl se o den a o jedno slovíčko, „zaměstnanci” místo „obyvatel”. Vždyť to číslo je stejné.

Jenže právě proto na tom záleží. To slovíčko rozhoduje o tom, jestli mluvíme o zemi, kde je mezi pracujícími hodně lidí odjinud — což je pravda a je o čem mluvit — nebo o zemi, kde je každý pátý člověk na ulici cizinec, což pravda není a co má jediný účel: aby vám v neděli večer trochu ztuhla ruka nad šálkem. Stejné závaží, jiná miska. Jeden den poctivé měření trhu práce, druhý den strašení. A vy máte poznat, který den je který — proto tu ráno stojíme s tím světlem.

Milion sto třicet jedna tisíc lidí. Deset a půl procenta. Chleba v obchodech je a každý desátý, kdo pro něj jde, je odjinud. To je celá zpráva a docela se s ní dá žít.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec