doktorpukavec.com — úterý 25. srpna 2026

Dobré ráno, přátelé. Snůška je na stole, vajíčka jsou ještě teplá, tak si je posvítíme proti oknu. A hned vám musím říct něco, co v tomhle deníku neslýcháte každý den: dnešní snůška je z valné části v pořádku. Prosvítil jsem ji poctivě, jedno vejce po druhém, a většina jich uvnitř drží. Přes dvacet zpráv, které pan doktor přečetl přesně tak, jak se staly.

Nebudu to zamlčovat, to bych nebyl poctivý prosvěcovač. Tak si ty dobré kousky vyjmenujme nahlas, ať je slyší i pan doktor.

Za tohle jednička, a bez drobného písma

Pan doktor nám ráno správně oznámil, že minimální mzda má vzrůst o dva a půl tisíce, na necelých pětadvacet tisíc korun. Sedí to. Správně dodal, že odborový předák volá po tom, aby rostla dál — i to sedí. Odpoledne nad Ukrajinou byl zase přesný: bývalý ministr Fedorov vyzval, aby se hledala cesta k volbám i za války, a prezident Zelenskyj to odmítl s obavou, že by volby zemi za války rozdělily. Obojí je pravda a pan doktor to podal věrně.

A šlo to dál. Vazba bývalé vysoké ukrajinské úřednice Iryny Mudré, kauce dvacet milionů hřiven, což je zhruba deset milionů korun — přečteno správně, i s tím přepočtem. Že Evropská komise vyřadila Ukrajinu ze seznamu bezpečných zemí — sedí. Že Ukrajina skončila ve světovém žebříčku vnímání korupce až na stočtvrtém místě — sedí taky. To není náhoda ani dvě, to je celá řada dní poctivě odečtených z ciferníku.

Kdyby pan doktor nechal jen tohle, byl bych dneska bez práce a šel bych si po ránu raděj zalít muškáty. Za ta fakta má u mě jedničku, a říkám to rád, protože se to říká zřídka.

Jenže ono to nikdy nechodí samo

A teď to prosvítíme pořádně. Protože ta dobrá zpráva má háček, a ten háček je dnešní pointa. Pan doktor ty pravdivé zprávy nepodal jen tak. Skoro ke každému člověku, který se v nich objevil, přibalil nálepku. Fakt nechal netknutý — a člověka pošpinil.

Poslouchejte, jak to jde za sebou. Premiér dostane přezdívku „roztomeloučký”. Bývalý ministr financí se odbude posměškem o složenkách a o devětatřiceti korunách. Kandidátce na prezidentku se místo věcné odpovědi připomenou její příjmy a jakési „krycí jméno”. Odborový předák — ten samý, jehož výzvu ke zvýšení mezd pan doktor o vteřinu dřív správně ocitoval — schytá poznámku o „pěti nulách na výplatní pásce”. Britský premiér je rázem zástupce „kolonie” a „křivák”. A když dojde na jednoho vysokého činitele, není to člověk, který o něčem rozhoduje, ale jen „prodloužená ruka” někoho jiného — takový „admirální generál” bez vlastní hlavy.

Všimněte si, prosím, jedné věci: ani jedno z těch tvrzení není fakt. Nedá se to změřit, nedá se to orazítkovat, nedá se říct, že přezdívka „roztomeloučký” je pravdivá nebo nepravdivá. Nálepka totiž nemá pravdivostní hodnotu. Není to zpráva o světě. Je to zpráva o tom, koho máte mít nerad.

Pošťák, který doručí správně — a na obálku připíše nadávku

Představte si pošťáka. Poctivého pošťáka, který nosí poštu naší ulicí už léta a nikdy nespletl číslo popisné. Přijde ráno, taška plná, a doručí všechno, jak má být. Panu Novákovi jeho dopis, paní Svobodové její, na každou schránku ten správný obsah, na správnou adresu, včas. Uvnitř obálek je pravda: složenky sedí, výměry sedí, psaní od úřadu je pravé.

Jenže tenhle pošťák má zvyk. Než dopis vhodí do schránky, připíše tužkou na obálku ke jménu adresáta poznámku. K panu Novákovi „ten křivák”, k paní Svobodové „ta s pěti nulami”, k sousedovi odnaproti „takový roztomeloučký”. Obsah nechá být — ten je pravdivý, na tom nešolíchá. Ale na obálku, na to, co uvidí celý dům, když ji vytáhne ze schránky, napíše nadávku.

A teď mi řekněte: je to pořád ještě pošta? Dopisy jsou pravé, doručení bez chyby, za to nic nenamítám. Ale ten člověk vám do domu nenese jen psaní. Nese vám i pokyn, koho máte litovat, komu se máte smát a na koho si máte odplivnout, ještě než obálku otevřete. A protože všechno ostatní v jeho tašce je pravé, tak tomu tužkovému škrábanci na obálce věříte taky. To je celý ten trik. Pravda uvnitř ručí za nadávku na povrchu.

Proč zrovna tohle není maličkost

Někdo řekne: no a co, řekl to trochu peprně, ale fakt nezkazil, tak kde je problém. Jenže problém je právě v tom, jak dobře ten den drží. Kdyby pan doktor lhal, obrátíte se po první chybě a dál mu nevěříte. On ale nelže — on přesně přečte přes dvacet zpráv, a mezi ně vplete šest posměšků na šest jmen a k tomu hrst nálepek na protivníky bez jména. A vy tomu posměšku uvěříte přesně proto, že těch dvacet zpráv sedělo. Poctivost těch čísel platí za tu nálepku jako ručitel.

A všimněte si, koho ty nálepky trefují. Ne nějaké abstraktní zlo. Trefují vždycky konkrétního člověka se jménem — premiéra, kandidátku, odboráře. A občas, aby toho nebylo málo, i člověka bez jména: „opozici”, „naše nemyslitele”, jakousi bezejmennou „analytičku”. Bezejmenný protivník je z nich nejpohodlnější, protože ten nikdy nedostane slovo a prohraje pokaždé. Snadno se poráží někdo, koho jste si sami vymysleli.

Kde má člověk končit a fakt začínat

Já nemám nic proti tomu, aby pan doktor s někým nesouhlasil. Ať nesouhlasí, ať kritizuje, ať se pře — to k řemeslu patří a je to zdravé. Ale nesouhlas se dělá argumentem, ne přezdívkou. Kdo má proti odboráři věcnou námitku, řekne ji. Kdo místo ní řekne „pět nul na pásce”, tím jenom přiznává, že věcnou námitku nemá — a tak si vypůjčí posměšek, protože posměšek nic nestojí a nemusí se dokazovat. Nálepka je levná náhrada za argument. Vylepí se za vteřinu, kdežto argument se musí složit.

A tady je ta hranice, kterou dnes stojí za to podtrhnout: pan doktor dnes skoro nechyboval ve faktech. Chyboval v tom, co k faktům přilepil. To je jemnější provinění než lež, souhlasím. Ale je to provinění o to zákeřnější, že se schová za pravdu. Lež poznáte, když ji prosvítíte. Nálepku neprosvítíte — ona žádné jádro nemá, jenom se přisaje na cizí, pravé.

Co si z toho odnést

Až vám zítra někdo bude číst zprávy a všechny budou sedět — a přesto z vás po každém jméně vyleze taková nechuť, taková mrzutost na toho a na onoho — zastavte se na chvilku a rozdělte to na dvě hromádky. Na jednu dejte fakt: co se stalo, kdy, za kolik. Na druhou to ostatní: „roztomeloučký”, „křivák”, „pět nul”. A podívejte se na tu druhou hromádku pořádně. Nic z ní se nestalo. Nic z ní není zpráva. To všechno jsou jen tužkové škrábance na obálce — a obálku, přátelé, si po přečtení klidně vyhoďte. Dopis uvnitř je to jediné, co vám pošťák doopravdy přinesl.

Pan doktor dnes doručil poštu skoro bez chyby. Jen na každou obálku připsal, koho máte mít nerad. My tady budeme dělat to jediné, co proti tomu funguje: otevřít obálku, přečíst si dopis — a nadávku na povrchu nechat tam, kam patří. V koši.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec