doktorpukavec.com — čtvrtek 27. srpna 2026

Dobré ráno, přátelé. Máme tu novou snůšku a já vám dnes rovnou přiznám, že jsem si s ní dal víc práce než jindy — a ono z toho nakonec nevypadlo skoro žádné číslo. Prošel jsem celé ranní vydání pana doktora vejce po vejci, prosvítil jsem každé proti světlu, jak tady máme ve zvyku, a víte, co bylo uvnitř? Většinou nic, co by se dalo změřit. A přesto z toho vydání zůstane v hlavě spousta. Právě o tom, co v hlavě zůstane, aniž se to dá zkontrolovat, bude dnešní ráno.

Protože my jsme si tu zvykli lovit lež. Lež je totiž vděčný úlovek — má tvar. Dá se položit vedle skutečnosti a změřit, o kolik se liší. Jenže pan doktor nám dnes ukázal něco, co se lovit nedá, a přitom to zabere víc místa než kterákoli lež. Ukázal nám ušklíbnutí.

Ropuchu ve studni si každý ověří

Představme si ves a v ní jednu studnu, ze které pije celá dědina. Prezident, soud, veřejnoprávní rozhlas, noviny, učebnice dějepisu — to všechno jsou takové studny. Nikomu z nás nepatří a všichni z nich bereme, i když zrovna nadáváme na jejich vodu.

A teď si představme, že kolem té studny někdo projde a zavolá: pozor, včera jsem viděl, jak do ní skočila ropucha. To je nepříjemné, ale je to poctivé obvinění — protože se dá ověřit. Přijdu ke studni, spustím vědro, posvítím si dolů. Buď tam ta ropucha je, nebo není. Když není, obvinění padlo a voda se pije dál. Ropucha má tvar, dá se najít nebo nenajít, a tím je to vyřízené. Přesně tohle tady děláme každé ráno: spouštíme vědro a díváme se, jestli tam ta ropucha opravdu je.

Fuj žádný tvar nemá

A teď to druhé. Kolem té stejné studny projde někdo jiný, nespustí vědro, neřekne o vodě jediné tvrzení — jen se u ní zastaví, nakrčí nos a řekne: fuj. A jde dál.

Zkuste to fuj spustit na vědru dolů. Nejde to. Nemá to tvar. Nedá se to najít ani nenajít, protože to nic netvrdí. Není co ověřit — a přesně proto to nejde vyvrátit. Ropuchu vylovím a ukážu prázdné vědro. Ušklíbnutí z vody nevylovíte, protože ve vodě nikdy nebylo. Zůstalo viset ve vzduchu nad studnou. A druhý den u ní stojí o dva lidi míň.

To je, přátelé, celý ten posun, kvůli kterému jsem si dal tolik práce. Lež se dá prosvítit. Opovržení ne. A protože se opovržení prosvítit nedá, projde nám tady sítem rovnou skrz — my nastražíme síto na ropuchy a fuj se nám protáhne oky, protože je menší než jakékoli tvrzení. Menší, a přitom zůstane v hlavě dýl.

Devět křápnutí do jednoho rána

A teď to spočítejme, protože jedno křápnutí ještě nikoho netrápí. V jediném ranním vydání jsem jich napočítal devět. Devět míst, kde nepadlo tvrzení, které by se dalo ověřit — padlo jenom nakrčení nosu.

Nejčastěji ho schytal prezident republiky. Dvakrát během těch pár minut (v deváté a v patnácté minutě) mu pan doktor přišil hodnost, kterou žádná armáda na světě nezná — smíchal dohromady admirála a generála do jedné posměšné nálepky. Všimněte si: nikde nepadlo tvrzení, které bych mohl prosvítit. Nezaznělo „prezident udělal tohle a je to špatně” — na to bych měl vědro. Zaznělo jen fuj. K tomu se svezl ministr, kterému pan doktor vytkl, že si dovoluje víc, než má, pražský politik, jehož rozhovor s prezidentem dostal nálepku hovoru dvou lidí, z nichž jeden nerozumí a druhý neslyší, a přes hranice se dostalo i na ukrajinského prezidenta a na španělského premiéra, kterého pan doktor rovnou obvinil ze lži.

Já teď nehájím prezidenta, ministra ani španělského premiéra — to není moje práce a nikdo z nich mě k tomu nezmocnil. Já jen ukazuju techniku a to, co dělá se studnou. Žádná z těch devíti vět netvrdí o vodě vůbec nic. Ani jedna se nedá vyvrátit, protože ani jedna nic neřekla. A dohromady udělají přesně to, co devět lidí, kteří se u studny za den zastaví, nakrčí nos a jdou dál: ráno u ní stojí fronta a večer je tam prázdno. Ne že by se dokázalo, že voda je špatná. Jen že už se ji nikomu nechce pít.

To je na tom to nebezpečné, a je to nebezpečnější než obyčejná lež. Lež útočí na fakt — a fakt se dá ubránit, má vědro a světlo. Ušklíbnutí útočí na chuť napít se. A tam žádné vědro nespustíte.

Kde měl pan doktor pravdu (a řekněme to nahlas)

Aby bylo jasno, že tu nekrčím nos já na něj — pan doktor měl toho dne pravdu, a ne jednou. Když čte, co je, jde mu to výborně. Správně nám řekl, že Českým drahám bude poprvé velet žena, že Sněmovna přehlasovala prezidentovo veto k rozpočtovým pravidlům, že Česká televize chystá velké škrty, že zemní plyn v Evropě za rok zdražil na dvojnásobek, že Německo po třech letech recese zase roste. To všechno sedí, to všechno jsem prosvítil a je to čisté vejce.

A dám mu jedničku i tam, kde bych ji nečekal: ve večerním vydání povídal, že moderní tanky, které dostala Ukrajina, dnes stojí schované po lesích pod maskovacími sítěmi, protože nebe patří dronům. A má pravdu — přesně tohle ten týden popsala ukrajinská i americká vojenská redakce. Řekl to správně. Vidíte, on to umí. Když spustí vědro do studny, vytáhne vodu. Problém nastává až ve chvíli, kdy vědro nechá viset a jen nakrčí nos.

A ta auta?

Faktickou vadu bych v tom dni taky našel — pro pořádek ji nezametám pod koberec. Zase se mihla ta čínská auta, milion a půl vozů ročně proti jakýmsi devadesáti tisícům dnes, a je to pořád stejně vratké jako minule: větší číslo je odhad budoucí výroby v Evropě za pár let, to malé se nikde nedohledá. To je klasická ropucha — má tvar a v rozboru u ní najdete vědro i světlo. Ale všimněte si, jak málo místa zabere vedle těch devíti ušklíbnutí. Kdyby byl celý náklad dne v těch autech, měli bychom snadnou práci. Skutečný náklad dne se ale vážit nedá. To je ta novina.

Co si z toho odnést

Až zase někde uslyšíte, jak někdo mluví o studni, ze které pijeme všichni — o prezidentovi, o soudu, o novinách, o učebnici dějepisu — položte si jednu tichou otázku. Řekl ten člověk o té vodě něco, co se dá spustit na vědru dolů a ověřit? Nebo jen nakrčil nos?

Protože jestli řekl tvrzení, máme vědro a světlo a za chvíli víme, jak to je. Ale jestli jenom nakrčil nos, nedostanete z toho vůbec nic — jenom chuť napít se z té studny vám o kousek klesne. A když nos nakrčí každé ráno, klesne o kousek pokaždé, až jednou stojíme před plnou studnou dobré vody a nosíme si ji z daleka, protože se nám z téhle už z jakéhosi důvodu nechce. Ten důvod přitom nikdo nikdy nevyslovil. Jen se u ní denně někdo zastavil a udělal obličej.

My tady u té studny zůstaneme stát dál. Budeme spouštět vědro, svítit dolů a říkat vám, co je ve vodě. A když tam nic nebude, řekneme to taky — nahlas a bez obličeje.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec