doktorpukavec.com — sobota 30. srpna 2026

Sobota je den, kdy doktor Vajíčko nedělá snůšku ranní, ale týdenní. Sesype všech pět pracovních dní do jednoho košíku, přejede přes Foltýna, Budvar, šéfa CIA, jaderné hlavice a norského krále — a na konci nám ještě poradí, kam s penězi. „Co týden dal”, jmenuje se to. Tak jsme si košík vzali domů a prosvítili ho proti světlu, vajíčko po vajíčku. A jedno z nich, přátelé, zavánělo tak, že se u něj musíme zastavit na celé ráno.

Nejdřív ta jednička, protože si ji zaslouží

Než rozbiju to zkažené, řeknu nahlas, co pan doktor tento týden trefil, a trefil to dobře. Že fiskální dluh Spojených států přesáhl čtyřicet bilionů dolarů — pravda, a je to obrovské číslo, poprvé v historii, za necelých deset let se zdvojnásobil. Že do dozorčí rady státního Budvaru nastoupil jihočeský hejtman Kuba — pravda, jmenoval ho ministr zemědělství. Že Sněmovna tento týden přehlasovala prezidentovo veto — pravda, sto čtyři proti sedmdesáti dvěma. Že zemřel válečný zločinec Mladić a norský král Harald — obojí pravda. Že Rusko je rozlohou největší stát světa — pravda tak triviální, že bych ji ani nezmiňoval, kdyby nebyla předehrou k tomu, co přišlo potom.

Vidíte, umím dát jedničku. Nejsem tu od toho, abych panu doktorovi upíral každé číslo. Jsem tu od toho, abych zjistil, které z nich unese váhu, kterou na něj nakládá. A to poslední ji neunese ani náhodou.

Dvě okénka jedné pošty

Kolem čtyřiadvacáté minuty došlo na peníze. Pan doktor nám sdělil, že dolar je pořád ještě použit v třiadevadesáti procentech světových obchodů. Řekl to tím klidným tónem, jakým se říkají věci, které se nekontrolují — vždyť je to skoro sto, dolar prostě vládne, a proto se, rozumíte, hroutí. (Ta logika mě baví pokaždé znovu: čím pevněji něco stojí, tím jistěji to prý padá. Ale to nechme být.)

Prosvítíme to. A abychom to prosvítili poctivě, musíme si otevřít ne jedno, ale dvě okénka — protože dolar se dá měřit dvěma úplně různými způsoby a pan doktor nám ta dvě čísla slil do jednoho, které nepatří ani jednomu.

Představte si poštu se dvěma přepážkami. U prvního okénka se ptáte: kolik ze světových úspor leží v dolarech? Kolik toho státy světa mají uloženo v dolaru jako ve své rezervě, ve svém trezoru na horší časy. Odpověď zní: zhruba sedmapadesát ze sta. Ani dvě třetiny. A — tohle je důležité — to číslo léta klesá; v roce 2017 to bylo 64,2 procenta. Tolik k neochvějné vládě.

U druhého okénka se ptáte na něco jiného: kolika směnami na měnovém trhu dolar každý den projde? A tady je odpověď skoro devět z deseti — kolem osmaosmdesáti. Jenže pozor, teď přichází to, co pan doktor buď neví, nebo vědět nechce: dolar u toho druhého okénka nesedí jako pán. Sedí tam jako překladatel.

Proč je u druhého okénka dolar jenom tlumočník

Když chce Čech koruny za jihoafrický rand, směnárník je spolu přímo neprohodí — nikdo nedrží pytel randů pro pár Čechů ročně. Udělá to oklikou: koruny na dolary, dolary na randy. Dolar je ta společná řeč, přes kterou se to přeloží. A protože se přes něj překládá skoro všechno, sedí skoro u každé směny — ne proto, že by ty peníze byly jeho, ale proto, že je zrovna u okénka a umí všechny jazyky. Tlumočník je v sále skoro u každého rozhovoru. Neznamená to, že mu patří sál.

Takže máme dvě poctivá čísla o dvou různých věcech: sedmapadesát v trezorech, osmaosmdesát u směnárníkova okénka. A teď to hlavní: třiadevadesát nesvítí nad ani jedním z nich. Není to podíl v rezervách, není to podíl na směnách. Je to číslo, které si někdo postavil doprostřed mezi dvě přepážky, kde žádná přepážka není, a řekl „tady bydlí pravda”. Nebydlí tam nikdo. Je tam chodba.

A všimněte si, jak šikovně je to číslo zvolené. Ne sto — sto by kdekdo zpozorněl. Ale třiadevadesát, to zní jako změřené. Jako by to někdo opravdu spočítal. Přesně o to jde: číslo má vypadat, že prošlo přes nějaké okénko. Ono neprošlo přes žádné.

Kdyby vládl z třiadevadesáti

Vezměme to teď Haškovým způsobem — smrtelně vážně a do konce. Dejme tomu, že má pan doktor pravdu a dolar se opravdu na světě používá v třiadevadesáti procentech všeho. Pak by na euro, jen, libru, švýcarský frank, jüan a všechny ostatní měny světa dohromady zbylo sedm ze sta. Sedm. To by znamenalo, že Němec platí Francouzovi za auto v dolarech, Japonec kupuje rýži v dolarech a v pražské směnárně by za eura koukali jako na exotiku. Víte, kdy jste naposledy platili v Chorvatsku dolarem? Nikdy. Platili jste eurem — jednou z těch měn, kterým prý zbývá sedm procent na celý zbytek planety.

Vidíte, jak se to samo zhroutí, jakmile to člověk dopoví? Netřeba křičet „nesmysl”. Stačí to vzít vážně a dojít na konec chodby, kde to číslo nebydlí.

A ještě rychlá jízda košíkem

Protože to byl týdenní přehled, přibalím pár drobností, které se do košíku také připletly a také jim něco chybí do plné váhy.

Šéf CIA prý byl v Moskvě čtyři hodiny (dvanáctá minuta). Podle amerických listů bylo jeho letadlo na zemi zhruba dvakrát tak dlouho — kolem osmi hodin — a jednal se zpravodajci, ne s Putinem. Čtyři hodiny znějí líp jako „rychlá tajná návštěva”, ale realita je dvojnásobek.

Zelenskyj prý požádal o šest celých tři miliardy eur (patnáctá minuta). Evropská komise jich schválila šest celých jednu. Rozdíl dvou desetin miliardy je maličkost — připomínám ji jen proto, že u čísla, které si člověk může za dvě minuty ověřit, se prostě nemá plést. Zvlášť když se živíte čísly.

Za studené války prý měla jedna strana sto dvacet tisíc jaderných hlavic (čtrnáctá minuta). Historický vrchol všech arzenálů světa dohromady se odhaduje kolem sedmdesáti tisíc. Sto dvacet tisíc nevyrobila ani jedna strana, ani obě. Číslo je nafouknuté skoro dvojnásobně — a strach roste s ním.

A nakonec můj oblíbený druh chyby, ta úplně zbytečná: Slovenské národní povstání prý má výročí právě dnes (šestadvacátá minuta). Vypuklo devětadvacátého srpna. Video vyšlo třicátého. Rok — dvaaosmdesát let — sedí. Datum je o den vedle. To člověku nikdo nevytkne jako lež, jen jako nepořádek. Ale z nepořádku a z jistoty dohromady se vaří přesně ten tón, kterým se pak řekne i to třiadevadesát, aniž by kdo hnul brvou.

A co týden dal na posměšcích

Protože je to týdenní přehled, sluší se zvážit i to, co v něm vážit nejde — a čeho bylo tento týden nejvíc. Ne lží. Posměšků. Napočítal jsem jich v jediném sobotním přehledu třináct, a když se člověk podívá na celý týden, vine se jimi jeden vzorec. Prezident republiky, který v pondělí byl „admirální generál”, je v sobotu „Rudý ňok”. Donald Tusk to schytal třikrát za sebou — „německý slouha”, „přisluhovač”, „ten blázen”. Novináři jsou „zaplacení nebo hloupí”. Vystudovaní historici mají výklad „do očí bijící”. Neziskovky jsou „samozvaní ochránci demokracie”.

Všimněte si, co mají všechny ty terče společného: jsou to studny, ze kterých pije celá ves. Prezident, tisk, dějepis, občanská společnost — každý z nich je místo, kam si chodíme pro důvěru, že něco platí. A ani u jednoho z těch třinácti míst nepadlo tvrzení, které bych mohl prosvítit. Nezaznělo „Tusk udělal tohle a je to špatně”. Zaznělo jen „fuj”. Lež bych vylovil a ukázal prázdné vědro. Tohle vylovit nejde — a přesně proto je to horší. Vyvrátit se nedá nic, co netvrdí nic. Zůstane jen chuť, která pomalu klesá. To je, přátelé, ten pravý náklad týdne. Ne devadesát tři procenta. Třináct nakrčených nosů nad studnou.

Na závěr

Pan doktor tento týden trefil dluh, Budvar, veto i dvě úmrtí. A pak vzal dvě poctivá čísla o dolaru — sedmapadesát v trezorech, osmaosmdesát u směnárníkova okénka — a slil je do jednoho, které nepatří ani jednomu, aby vám z pevné měny udělal padající. To není omyl v zaokrouhlení. To je číslo postavené do prázdné chodby mezi dvě okénka.

Až vám příště někdo řekne, že dolar vládne z třiadevadesáti procent, zeptejte se ho na jedinou věc: od kterého okénka to číslo je. Uvidíte, že vás pošle do chodby.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec