Dobré ráno, přátelé. Vzal jsem dnešní snůšku doktora Vajíčka, položil ji proti světlu — a mám pro vás zprávu, která se tu neříká často: většina vajec je v pořádku. Uvnitř to nezavání. Den byl, řemeslně vzato, čistý.

To vám povídám hned na začátku, protože kdybych to nechal na konec, mysleli byste si, že jsem to našel schované mezi řádky jako polehčující okolnost. Ne. Píšu to nahoru, tučně, ať to nezapadne: pan doktor měl dnes v číslech pravdu. A o tom bude celá dnešní glosa — protože zajímavější než den, kdy se někdo splete, je den, kdy se nesplete a stejně vám nechá v hlavě něco pokřiveného.

Jednička, a ne malá

Začneme tím, co pan doktor umí. AfD vyhrála zemské volby v Sasku-Anhaltsku se ziskem 43,8 procenta. To není maličkost a doktor Vajíčko to řekl přesně: prognózy, které čekaly jednačtyřicet až dvaačtyřicet, byly podhodnocené. Strana získala devětatřicet z třiaosmdesáti mandátů — do většiny jí chyběly tři. A tradiční CDU spadla na sedmnáct celých dvě, na historické minimum. To všechno sedí. Kancléř Merz je podle výzkumů nejméně oblíbený kancléř v dostupných řadách — Forsa mu naměřila čtrnáct procent, veřejnoprávní ARD šestnáct. Taky pravda.

A do třetice ta nejhezčí: kdosi se pokusil sabotovat německé rozvodny a rychle se našlo, kdo za to poslat vinu. Doktor Vajíčko to neudělal. Klidně a správně řekl, že podezřelý je Němec — osmačtyřicetiletý muž z Gevelsbergu v Severním Porýní — a že motiv je klimatický, ne ruský. Za tuhle větu si zaslouží potlesk, protože ji vyslovil proti proudu, který by od něj čekal opak.

Vidíte, jde to. A právě proto, že to jde, stojí za to podívat se, co pan doktor postavil na těch pravdivých cihlách.

Protipožární zeď

V Německu se posledních pár let mluví o něčem, čemu Němci říkají Brandmauer — protipožární zeď. Není to zeď z cihel, je to dohoda: tradiční strany si řekly, že s krajní pravicí nebudou vládnout ani vyjednávat. Doktor Vajíčko nám tuhle zeď představil jako výmysl. Jako nápad, který si vymysleli — jeho slovy — šílenci a lidé od Antify, aby zabránili vůli voličů.

Tak si tu zeď vezměme vážně, jak si žádá poctivost. Protipožární zeď je totiž i v tom obyčejném, cihlovém smyslu ta nejnudnější věc na světě. Stojí v každém panelákovém sklepě, mezi garážemi, mezi byty. Nikdo ji nemiluje. Zabírá místo, není skrze ni vidět, na fotku se nehodí. Žádný člověk v dějinách nevyšel do ulic s transparentem „Ať žije protipožární zeď”. Je to jen stěna, která má jednu jedinou práci: až začne hořet, zdržet oheň o pár minut, aby lidé stihli ven.

A teď přijde soused a řekne vám: tahle zeď je nesmysl, vymysleli ji šílenci, zbouráme ji. Zabírá místo, nikdo ji nechtěl, kazí průhled. A on má v každém tom bodě pravdu — zeď opravdu zabírá místo, opravdu ji nikdo nechtěl mít rád, opravdu kazí průhled. Haškovsky dotaženo do konce: zbořme ji tedy. Kladivo je ve sklepě. Průhled bude krásný, místa přibude, fotky vyjdou líp.

Jenom to jedno slovo „hoří” si necháme na potom. Protože protipožární zeď se nestaví na dny, kdy nehoří. Těch je většina a v těch je ta zeď opravdu jen ošklivá stěna navíc. Staví se na ten jeden den, o kterém dopředu nevíme, kdy přijde. To je celý ten vynález. A kdo vám ho líčí jako rozmar šílenců, počítá s tím, že do té doby na požár zapomenete.

Sedmnáctá spolková země

Na téhle zbořené zdi pak stojí věta, kterou pan doktor pronesl skoro něžně: že jsme vlastně sedmnáctou spolkovou zemí Německa a že bychom si z toho saského výsledku měli vzít vzor. Německo má, pro pořádek, šestnáct spolkových zemí. Ta sedmnáctá je básnická licence — a je to licence, kterou stojí za to si přečíst pomalu. Znamená totiž: co se povedlo tam, mělo by se povést i tady.

A aby bylo jasné, kdo za všechno může, dostala roli viníka bývalá kancléřka Merkelová. To je šikovné, protože to je jméno, které si každý zařadí, a nikdo už dnes nepočítá, kolik různých vin na něj za ty roky pověsili. Je to takový věšák, na který se dá zavěsit skoro cokoli — a on to unese, protože je z minulosti a minulost se nebrání.

Detektor, který si spouští majitel

A teď se vraťme k té rozvodně a k Rusku, protože tam je schovaný ten nejjemnější chvat celého dne. Doktor Vajíčko dnes dvakrát řekl, že za tím Rusko nestojí: u toho útoku na rozvodny i u vzestupu AfD. A pozor — v obou případech měl pravdu. Rus tam vážně nebyl. Nekárám ho za to. Za pravdu se nekárá.

Ptám se na něco jiného. Doktor Vajíčko má totiž na ruský vliv jakýsi vnitřní detektor a ten jindy pípá pozoruhodně ochotně — najde ruskou stopu v cenách plynu, ve výsledcích voleb jinde, v migraci, v mapách OSN, v každém průvanu. A najednou, zrovna u těchhle dvou zpráv, detektor mlčí. Správně mlčí! Jen se tak nějak divím, proč zrovna teď.

Přístroj, který se rozezní podle toho, koho zrovna má obvinit, a ztichne, jak mile by pravda byla nepohodlná, totiž není detektor. Je to obyčejný domovní zvonek — a mačká si ho sám majitel, zevnitř, podle toho, na koho chce, aby se šlo podívat. Zvoní to pořád stejně. Jen prst na tlačítku rozhoduje, kdy. Skepse, kterou zapínáte a vypínáte podle výsledku, není skepse. Je to scénář, který se tváří jako přístroj.

Košík nadávek na závěr

Zbývá posbírat, co pan doktor cestou rozdal lidem, kteří mu stáli v cestě. Prezidenta pojmenoval složeninou dvou vojenských hodností, jaká u žádného vojska neexistuje, a přirovnal ho k severokorejskému vůdci. Lidem, kteří proti AfD demonstrovali, přišil dohromady nálepku levičáků, šílenců a Antify. Církvi, arcibiskupovi, bývalé kancléřce, domácím politikům — každému něco. Za jediný den, ve dvou vysíláních, sedmnáct takových přílepků.

Všimněte si, že žádný z nich není argument. Nálepka je totiž věc, která vypadá jako názor, ale ušetří vám práci názor mít. Místo abyste řekli, proč se s někým neshodnete, přišijete mu cedulku a je hotovo — a hotovo je i to přemýšlení. To je pohodlné pro toho, kdo cedulky rozdává. Míň už pro toho, kdo si podle nich má udělat obrázek o světě.

A tady se, přátelé, zastavím u jedné věci, na kterou si dávám pozor. Nebudu prezidentovi vracet posměch posměchem — nejde tu o to, kdo koho líp odbyde. Jde o ten chvat. O to, že když se instituce, které mají krajní pravici brzdit — prezident, církev, ta nudná protipožární zeď — jedna po druhé promění v terč posměchu, zůstane nakonec stát jenom ten, kdo se posmívá. A to není legrace, i když se u toho člověk usmívá.

Co z toho

Den byl čistý, opakuju to potřetí a naposledy. Žádné prasklé vejce, žádné vymyšlené číslo. A přesto z něj člověk odchází s pocitem, že tradiční strany jsou trapné, prezident je k smíchu, zeď je nesmysl, demonstranti jsou blázni a jediný, kdo tu mluví rozumně, je pán před kamerou. To všechno se dá poskládat ze samých pravdivých cihel — stačí je naskládat tak, aby z nich nevznikl dům, ale jen jedna zeď. A pak ji zbořit.

My tady budeme dělat opak. Poskládáme cihly zpátky, i tu nudnou, i tu, přes kterou není vidět. Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec