Co týden dal — neděle 13. září 2026

Přátelé, dnes je neděle, a tak nebereme jednu ranní snůšku, ale koš, který se za týden nashromáždil. Pan doktor totiž v neděli neběží od zprávy ke zprávě jako ve všední den — v neděli usedne a shrnuje, co týden dal. A to je pro nás svátek. Protože když člověk mluví hodinu v jednom kuse, dřív nebo později položí vedle sebe dvě věty, které se navzájem nesnesou. A my si u světla obě přečteme.

Než k tomu ale dojdeme, musím splnit příjemnou povinnost. Rozdat jedničky.

Kde měl pan doktor pravdu (a bylo jich pěkně)

Za tenhle týden si pan doktor zaslouží hned několik jedniček, a ne těch s drobným písmem — poctivé, nahlas.

Řekl, že AfD drtivě vyhrála zemské volby v Sasku-Anhaltsku. Vyhrála, třiačtyřicet celých osm procenta, nejlepší výsledek té strany, co existuje. Sedí. Řekl, že Ursula von der Leyenová byla německou ministryní obrany, než usedla do čela Evropské komise. Byla, šest let. Sedí. Řekl, že Giorgia Meloniová dosáhla rekordu — nejdéle sloužící italská vláda poválečné éry. Dosáhla. Sedí. Řekl, že se na Slovensku sešla Visegrádská čtyřka. Sešla, tenhle týden v Bratislavě. Sedí. A řekl, že Temelín skončí s ruským jaderným palivem a přejde na dodávky od Westinghousu. Přejde, úřad to koncem srpna povolil.

Pět zpráv, pět razítek. Vidíte, přátelé, že to jde. Když pan doktor jen přečte, co se stalo, je to komentátor jako každý druhý a mohli bychom si podat ruce. Jenže on u čtení nevydrží. A přesně v okamžiku, kdy od čtení přejde k vykládání, začíná naše práce.

Doktor, který si sám napsal ceduli na dveře

Nejdřív ta nejhezčí věc celého týdne. Ta, kvůli které jsem si dnes ráno mnul ruce.

Pan doktor v jednom místě zcela správně a hlasitě odsoudil, jak nepěkně někteří izraelští představitelé mluví o Palestincích — že se o celém národě mluví jako o jedné bezejmenné hmotě, jako by tam nebyli jednotliví lidé se jmény, ale jen jakási masa. A měl pravdu! Je to ošklivé řemeslo, mluvit o milionu různých lidí, jako by to byl jeden kus. Zapamatujme si tu větu. Je krásná a je správná.

A teď, přátelé, počkejte. Protože o pár minut později, v témže vysílání, tentýž pan doktor shrnul celou skupinu lidí přicházejících do Evropy do jediného sousloví — dvě, tři slova, do kterých nacpal fundamentalismus, původ i nezákonnost, a bylo hotovo. Milion různých osudů zabalen do jedné nálepky a odložen.

Představte si doktora, který si na dveře ordinace pověsí ceduli: „Neházejte mi, prosím, pacienty do jedné diagnózy. Každý, kdo sem přijde, je jiný člověk a zaslouží si, abych ho vyšetřil zvlášť.” Krásná cedule. Pověsil bych si ji taky. A teď si představte, že tentýž doktor otevře dveře do plné čekárny, ani nevstane ze židle, mávne rukou a řekne: „Vy všichni tady máte totéž.” Nevyšetřil nikoho. Nezná jediné jméno. Ale diagnózu má hotovou pro celou místnost najednou.

To nejde, přátelé. Diagnóza se stanoví jednomu člověku po vyšetření — napsat jednu na celou čekárnu odnaproti je nesmysl, i kdyby to říkal doktor. A všimněte si, že tady já vůbec nemusím řešit, jestli má pan doktor v té nálepce pravdu, nebo ne. Nálepka totiž pravdu ani nemá — nálepka není tvrzení, které by šlo změřit, je to jen ta mávnutá ruka nad čekárnou. Já jen držím vedle sebe jeho dvě cedule. Jednu, co visí na dveřích, a druhou, kterou přes ni sám přelepil o pět minut později. A ptám se, která platí.

Buď je házení lidí do jednoho pytle ošklivé řemeslo — a pak je ošklivé i tehdy, když ho dělá on. Anebo je to v pořádku — a pak neměl co vytýkat tomu izraelskému představiteli. Obojí zároveň neplatí. Metr, který měří jinak podle toho, kdo pod ním stojí, není metr. Je to nálada.

Národ není auto a lidé nejsou náhradní díly

S tou nálepkou přišla ruku v ruce jedna oblíbená písnička, kterou pan doktor nese celým týdnem: že totiž ti vzdělaní a schopní z Evropy odcházejí a příchozí je nahrazují. To slovo „nahrazují” je celý ten trik, a stojí za to se u něj zastavit.

„Nahradit” se dá žárovka. „Nahradit” se dá pojistka nebo baterie v autě — vyndáte vybitou, zacvaknete novou, a auto jede dál, protože baterie je jako baterie, jedna se rovná druhé. A přesně takhle ta věta o lidech mluví: jako by národ byl motor s přihrádkami a lidé díly, které se dají vysunout a zasunout, aniž by na tom záleželo.

Jenže lidé nejsou náhradní díly, protože žádní dva nejsou stejní — a to je mimochodem přesně to, co pan doktor sám prohlásil o té čekárně palestinské a zapomněl o té evropské. Že někdo odejde a někdo přijde, je pravda stará jako lidstvo; z Německa loni odešlo hodně vlastních lidí a i o tom se dá poctivě mluvit. Ale „odešel jeden, přišel druhý, tedy byl vyměněn” — to už není počítání, to je ta baterie. A kdo vám lidi počítá jako díly, obvykle chce, abyste se přestali dívat na jména.

Šumava, dvě armády a čtyři procenta navrch

Aby nebylo dnešní ráno jen o velkých slovech, jedno malé číslo na odlehčenou. Pan doktor tento týden zmínil, že se na Šumavě po armádě našly nebezpečné látky, že úklid potrvá do roku 2028 a bude stát přes dvě stě milionů korun.

Jádro té zprávy sedí a je to zpráva vážná — u bývalého vojenského prostoru u Prášil se v půdě opravdu našla ošklivá směs a sanace poběží do června osmadvacátého. Potud dobrý. Jenže samotný úklid stojí sto dvaadevadesát milionů, ne přes dvě stě. Budu spravedlivý: když se k tomu přičte ostraha areálu na tři roky, dvě stě milionů se překročí — takže to číslo není vycucané z prstu, jen je nalepené na trochu jiný účet, než na který ve skutečnosti sedí. Proto říkám „zavádí”, ne „lže”. To je rozdíl, na kterém mi tady záleží víc než na těch osmi milionech.

Zato druhá věc je učebnicová. Pan doktor v jedné větě smíchal sovětskou a československou armádu, jako by to byl jeden pluk. Nebyl. Ten prostor patřil československé armádě a zrušil se koncem roku jedenadevadesát. Sovětský voják se v té zamořené půdě nebrodil. Chápu, že po pětatřiceti letech se to plete — jenže když komentujete, kdo co komu zamořil, měl byste vědět aspoň to, čí to byla bota. Jinak nadiktujete do protokolu o nehodě značku auta, které v té ulici tou dobou vůbec nejezdilo.

Proč to všechno dohromady

Podívejte se, přátelé, na ten týden shora. Pět jedniček za přečtené fakty. A pak, pokaždé, když měl fakt jen přečíst, ta jedna věta navíc: čekárna odbytá jednou diagnózou, lidé počítaní jako baterie, armáda spletená s druhou. Nic z toho není lež, kterou bych vám mohl ukázat orazítkovanou. Je to něco jinšího — je to metr, který měří jinak podle toho, o kom se zrovna mluví.

A to je, obávám se, celé to řemeslo. Postavit se do dveří s krásnou cedulí proti nálepkování — a týmiž ústy nálepku rozdat. Doufat, že si nikdo ty dvě cedule nepřečte vedle sebe. My si je vedle sebe přečteme. Zadarmo, každé ráno, a v neděli za celý týden najednou.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec

---

Zdroje

• AfD Sasko-Anhaltsko 43,8 %: ČT24, e15.cz
• Meloniová — rekord délky vlády: Deník N, Echo24
• V4 summit Bratislava 10. 9. 2026: Hungarian Conservative, Daily News Hungary
• Temelín, palivo Westinghouse: iROZHLAS, Echo24
• Šumava — kontaminace, cena, armáda: Echo24, Šumava.eu