Dobré ráno, přátelé. Dnešní snůška je zvláštní tím, čím není. Prosvítil jsem ji poctivě a musím rovnou přiznat: vajíčka jsou z velké části v pořádku. Za celé dopoledne ani jedna vyložená nepravda. To se nestává často a bylo by ode mě nefér zamlčet to. Kdo čeká, že tady budu každé ráno počítat lži jako vrubů na holi, bude dnes zklamaný.

A přesto na téhle snůšce něco zavání. Ne obsah jednotlivých vajec — ale způsob, jakým jsou naskládaná do košíku. Dnes si totiž ukážeme trik, který nepotřebuje jedinou lež. Stačí mu ukazovák.

Nejdřív ta jednička, protože ji pan doktor má

Buďme spravedliví a začněme tím, co dnes sedělo. A není toho málo.

Z Pardubic vzlétly české gripeny kvůli dronům na západě Ukrajiny a doprovodily je až k polské hranici. Pravda. V Petrohradu zavřelo Rusko německý konzulát. Pravda. Druhý den se v Rusku volí do Státní dumy. Pravda, sedí i datum. Polský premiér varoval, že podle zpravodajců Rusko chystá údery drony na spojence. Pravda. Dánská kontrarozvědka oznámila, že ruské služby verbují dánské občany k sabotážím. Pravda. A mezinárodní vyšetřování popsalo síť najímaných jednorázových agentů, mezi jejímiž cíli byl i areál v Praze a firmy v Litvě, s napojením na ruskou vojenskou rozvědku. Pravda, a mrazivá.

Vidíte to sami. Pan doktor tohle všechno svým posluchačům přečetl. Nezatajil to, nepřekroutil to. Postavil jim ten seznam pěkně na stůl. Zapamatujme si, že ho tam postavil on. Bude to za chvíli důležité.

A teď ten ponocný

Představte si městečko, které mělo odjakživa svého ponocného. Poctivé řemeslo: chodí v noci ulicemi, odbíjí hodiny a když někde hoří nebo se do sklepa dobývá zloděj, otočí se tím směrem a zakřičí to na celé kolo, aby lidé vyskákali z postelí a běželi tam s vědry.

Náš ponocný přijde na náměstí a nejdřív poctivě přečte hlášení z hlídky: u východní brány pracují zloději, viděli je, mají na to papír, dokonce jednoho chytili. Přesně jak jsem popsal výš — gripeny, sabotéři, verbování, síť. Až sem je to bezvadná služba.

Jenže pak se ponocný otočí zády k východní bráně, ukáže na západní silnici, po které se zrovna vleče houf unavených poutníků, a začne křičet: tady je vaše skutečné nebezpečí, na tyhle si dávejte pozor. V bloku „Na kávě” totiž pan doktor svým posluchačům sdělí, že tím pravým ohrožením nejsou ruští sabotéři, o kterých právě mluvil, nýbrž ukrajinští uprchlíci — prý naštvaní vojáci, horší než Rusko. A válkychtivý Západ.

Všimněte si, co se stalo. O těch poutnících na západní silnici ponocný nemá jediné hlášení. Nikdo je při ničem nepřistihl, nevisí na ně žádný papír. Ponocný na ně jen ukázal prstem. Kdežto u východní brány papír je, hlídka je, chycený zloděj je — a přesně od té brány nás ponocný obrací zády.

To není lež. Ani jedno slovo v té větě se nedá chytit za ruku a odvést na policii. Je to něco jiného: je to zacházení s naším strachem jako s reflektorem, který se dá otočit, kam se hodí. Skutečné nebezpečí má razítko a jméno. To, kam nás ponocný posílá dívat, má jenom jeho ukazovák.

„Ále, to si nejspíš zapálili sami”

A když už jsme u té východní brány. Pan doktor má na ni ještě jednu fintu. Když někdo ukáže na doutnající střechu — na tu ruskou sabotáž, kterou před minutou sám přečetl — mávne rukou, že to si tam nejspíš zapálili sami. Ono to nakonec byla Ukrajina.

Vezměme to smrtelně vážně a dotáhněme to. Máme hlídku, která zloděje viděla. Máme papír. Máme dokonce jednoho chyceného u brány. A ponocný nám řekne, že si oheň založili sami majitelé domu, aby to na zloděje hodili. Dobrá. Tak se ptám úplně prakticky: k čemu tomu městu ještě je ponocný, který u každého požáru rovnou vyloučí toho jediného, koho hlídka nachytala s loučí v ruce? To už není hlídač. To je člověk, který vám u každé vykradené chalupy vysvětlí, že se okno vylomilo samo zevnitř.

Tenhle grif je zákeřný právě tím, že občas by teoreticky mohl mít pravdu — sebeobvinění se ve světě stává. Jenže ponocný ho nesahá jen tam, kde na něj má důkaz. Sahá po něm pokaždé, když ukazováček míří na východ. To není skepse. Skepse se plete do obou stran. Tahle se plete jen jedním směrem — tím, který nás obrací zády k razítku.

A velitelku hasičů raději pomluvíme

Zbývá jedna věc, u které se mi psalo nejhůř, protože je nejlacinější. Místo aby ponocný chytil vědro, věnuje kus dechu tomu, že pomlouvá velitelku městských hasičů. O naší ministryni obrany pan doktor prohlásí, že je pod vlivem a že prý slaví jako po pitce.

Přátelé, tohle už není ani otočený reflektor. Tohle je prostě nadávka. Nemá razítko, nemá papír, nemá jméno svědka — má jen to, že paní ministryně je zrovna ta, kdo v tomhle městečku odpovídá za vědra a žebříky. Kdo nechce, aby se hasilo, začne u toho, že znectí velitele hasičů. Se skutečnou hrozbou u východní brány to nesouvisí ani slovem. Souvisí to jen s tím, aby vám při příštím poplachu neběžela ruka k tomu, koho ponocný předem zesměšnil.

Dvě čísla na okraj, ať to není jen o košíku

Abych nekřivdil — dvě vajíčka dnes přece jen měla naklepnutou skořápku.

Netanjahu prý utratil za kadeřníka třináct tisíc dolarů. Ve skutečnosti je to součet dvou položek při jedné cestě: vizážistka a kadeřník dohromady. Jádro sedí — image za třináct tisíc je image za třináct tisíc — jen to nebyl jeden účet u jednoho holiče. A Rusů prý žije v Pobaltí „minimálně pětadvacet procent”. To slovíčko „minimálně” dělá celou práci: podíl se totiž stát od státu liší od pěti procent v Litvě po sedmadvacet v Lotyšsku a průměrem vychází spíš k patnácti až sedmnácti. Nadsazený souhrn vydávaný za spodní hranici. Drobnost, ale z těch, na kterých se pozná ruka.

Kam se dnes máme bát dívat

Tak co jsme dnes prosvítili. Den skoro bez lží — a přesto den, po kterém posluchač odchází otočený zády přesně k tomu, co má papír, a čelem k tomu, co má jen ukazovák. Nebezpečí u východní brány je doložené. Kam nás ponocný posílá utíkat s vědry, doložené není.

Kdykoli vám příště někdo řekne, že to pravé nebezpečí je jinde, než kam se zrovna všichni dívají, položte si jednu tichou otázku: na kterou z těch dvou stran má papír? Ne kdo křičí hlasitěji. Kdo má papír. Strach je totiž jediný reflektor, který nás nikdo nemusí nutit rozsvítit — my si ho rozsvítíme sami. Zvládneme aspoň to, kam ho namíříme.

Zítra ráno zase u světla, přátelé. — Váš doktor Pukavec