Co týden dal — sobotní přehled

Dobré ráno, přátelé. V sobotu si u nás děláme, co dělá pan doktor: bereme celý týden najednou. On mu říká „Co týden dal”, a je to poctivé jméno, protože v jednom díle sesype šest ranních snůšek do jedné mísy a zamíchá. My tu mísu vezmeme a prosvítíme proti světlu, jak jsme zvyklí.

A hned úvodem přiznání: tenhle týden byl v prosevu chudý na čísla a bohatý na něco jiného. Ze sedmdesáti tvrzení, která v přehledu padla, byla většina komentář — pár ověřitelných faktů, tři jde uznat, jedno zavádí. Ale objevila se nová vrstva, kterou dřív nebývala tak nahoře, a o té bude dnešní ráno. Nejdřív ale, jak se sluší, tři jedničky.

Tři jedničky rovnou na začátek

Pan doktor řekl, že Česká televize podle svého generálního ředitele propustí do roku 2030 dvanáct procent zaměstnanců. To sedí. Vedení ČT opravdu oznámilo úsporný plán, dvanáct procent lidí do roku 2030, řádově tři sta padesát míst, s cílem ušetřit kolem tří set padesáti milionů ročně. Jednička. Bez drobného písma.

A druhá: nová evropská pravidla na emise z dopravy a budov skutečně počítají s tím, že když od roku 2028 vyletí cena povolenky nad pětačtyřicet eur za tunu, sáhne se do rezervy a pustí se dalších čtyřicet milionů povolenek, aby cenu stlačily dolů. Pan doktor to popsal v jádru správně. Jen dodám jedno drobné upřesnění, protože žijeme z drobných upřesnění: není to tvrdý strop. Cena přes pětačtyřicet eur jít smí, ta rezerva ji jen brzdí. Ale kostra sedí a za kostru se známkuje. Druhá jednička.

A třetí, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Pan doktor řekl, že výnos amerických dluhopisů letos dosáhl pěti procent a že tak vysoko nebyl naposledy od roku 2007. A ono to sedí. Když se měří poctivě, na zavíracích hodnotách, je pět procent opravdu nejvýš od roku 2007 — tak to ostatně napsaly i noviny v titulku. Vysloužil si tu jedničku a já mu ji nesnížím. Třetí jednička.

Vidíte, že to jde. Když má pan doktor v ruce papír, přečte ho většinou dobře. Tím spíš stojí za řeč, co dělá, když papír v ruce nemá.

Číslo, které se přistěhovalo k jinému číslu

U té České televize se totiž vedle dvanácti procent objevilo ještě jedno číslo: dva tisíce devět set zaměstnanců. To číslo je pravdivé — tolik lidí v ČT zhruba pracuje. Jenže ono si v přehledu přisedlo těsně vedle slova „propouštění”, a tomu, kdo poslouchá jedním uchem u kávy, splynou dvě čísla v jedno. Zůstane dojem, že o práci přijde ta velká hromada, ne ta malá. Propustit se má dvanáct procent. Zbylých osmaosmdesát zůstává. Postavit kmenový stav vedle propouštění tak, aby se pletly, není lež v jediném čísle — obě jsou pravdivá. Je to jen posazení k sobě, po kterém posluchač sečte, co sečíst neměl.

To je stará dobrá řemeslná práce se zrnkem pravdy, tu známe. A teď to nové.

Nová metoda: místo argumentu se přisune nadávka

Devětkrát za ten týden se stalo, že se pan doktor s někým nepře o věc, ale o toho člověka. A tady musím být přesný, protože na téhle přesnosti mi záleží víc než na čemkoli jiném v dnešním ráně: nejde o to, že by pan doktor lhal. Nadávka totiž není pravda ani lež. Nedá se otočit a zkontrolovat. Nemá barvu ani hodnotu. Nejde o to, co se řeklo, jde o to, co se tím nahradilo.

Představte si karetní stůl. Když má hráč argument, položí ho jako kartu lícem nahoru: každý u stolu si ji může vzít, otočit a přeměřit, jestli je pravá. Číslo o České televizi je karta. Pravidlo o povolenkách je karta. Takovou hru se dá vyhrát i prohrát — a to je na ní to poctivé.

Jenže tenhle týden se párkrát stalo, že hráči karty došly. A místo aby složil ruku nebo přiznal, že na tohle rozdání nemá, přisunul přes stůl něco, co kartou vůbec není. Nebavil se s ředitelem České televize o číslech, začal mluvit o tom, jak ten člověk vypadá. Nepřel se s vedením Evropské unie o jeho politice, sáhl po nálepce z lékařské čekárny, kam mu ta politika nepatří. A pobaltským státům, místo aby ukázal, co dělají, přišpendlil jedno strašné slovo na „-izace” a šel dál.

Všimněte si, že jsem ani jednou nezopakoval, co přesně padlo. Nezopakuju to. Ne proto, že bych to neměl v poznámkách — mám to tam přesně, s časy. Ale opakovat cizí nadávku znamená roznášet ji dál, a to je přesně ta služba, kterou tady dělat nebudu. Stačí pojmenovat chvat: místo argumentu se přisune poznámka o těle, o hlavě, o duši protivníka. Karta to není. Otočit se nedá. Vyhrát se s ní rozdání nedá — nemá hodnotu. Ale zamíchá stolem a všichni se otočí, a přesně o to jde.

Zkusme to vzít vážně

A teď, jak máme ve zvyku, to nezavrhneme, ale vezmeme smrtelně vážně a dotáhneme do konce. Řekněme, že popsat protivníka opravdu je argument. Že tělesná schránka a duševní rozpoložení člověka vypovídají o tom, má-li pravdu. Dobrá. Pak ovšem musí platit i obráceně a pro každého. Pak by u každého sporu o rozpočet, o povolenky, o dluhopisy stačilo popsat toho, kdo mluví, a věc by byla rozhodnutá. Rozpočet by se neschvaloval ve sněmovně, ale u zrcadla. A první, kdo by musel k tomu zrcadlu předstoupit a nechat se změřit, by byl ten, kdo tuhle metodu zavedl.

Vidíte, jak se to samo složí. Ono to totiž není metoda, jak něco dokázat. Je to metoda, jak nemuset. Když nemám kartu, přisunu přes stůl nadávku — a doufám, že než si soused stačí uvědomit, že jsem vlastně nic nepoložil, bude už řeč o něčem jiném. O tom, jak vypadá. O tom, co má nebo nemá v hlavě. Jen ne o tom čísle, které pořád leží nedotčené uprostřed stolu a čeká, až ho někdo poctivě přebije jinou kartou.

To číslo tam leží pořád. To je celá pointa. Devět nadávek za týden je devět rozdání, kde protivník řekl něco, na co se dalo odpovědět papírem — a odpovědí byla poznámka o jeho osobě. Papír zůstal ležet. A my, co sedíme kolem stolu a jenom se díváme, si máme zapamatovat: kdo místo karty přisouvá přes stůl, jak vypadá soused, zpravidla nemá v ruce nic. Jinak by položil kartu. S kartou se totiž vyhrává. S nadávkou se jenom míchá.

Co týden dal

Tři poctivé karty — Česká televize, povolenky a dluhopisy. Jedno číslo postavené ke špatnému sousedovi. A devět rozdání, kde došly karty a přes stůl se přisunulo něco, co se otočit nedá. To je bilance týdne. Není špatná. Jen si u ní člověk musí hlídat ruku i tehdy — hlavně tehdy — když se pan doktor přestane bavit o věci a začne se bavit o lidech.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec