Dobré ráno, přátelé. Snůška je na stole, vajíčka ještě teplá, a dnešní první kousek voní draslíkem. Draslík je, jak každý zahrádkář ví, poctivé podzimní hnojivo — na odborných pytlích stojí „potaš”. A právě o pytel potaše se dnes celá relace opírá.

Pan doktor nám ve večerních zprávách kolem páté minuty sdělil radostnou novinu: pan prezident Trump prý oznámil dohodu o nákupu běloruského potaše, a ještě k tomu lacinějc, než co za totéž hnojivo Amerika platí Kanadě. Dohoda. Oznámil. Dvě slova v minulém čase, dvě slova, po kterých se člověku uleví — konečně někdo něco dotáhl.

Tak si ten pytel vezmeme a prosvítíme ho proti světlu.

„Zajistil jsem hnojivo!”

Představte si hospodáře, který přijde večer domů, praští kloboukem o věšák a oznámí rodině: „Tak je to zajištěný. Mám celej valník draslíku na zahradu, a lacinějc než z družstva!” Radost u stolu, děti tleskají, babička už rozmýšlí, kam se to složí.

A teď co se opravdu stalo. Hospodář odpoledne poslal přes plot vzkaz: „Sousede, můžem se o tom pobavit.” Soused přes plot kývl, že pobavit se dá. To je všechno. Nic podepsanýho. Kolik pytlů — neřeklo se. Kdy se to přiveze — neřeklo se. Jestli vůbec — neřeklo se. Papír, který hospodář mává nad hlavou, nenese slovo „dohodnuto”. Nese slovo „jednáme”.

Přesně tohle napsal pan prezident. Jeho vlastní vzkaz, slovo od slova, zní: pracuje se na dohodě — tedy jednáme, chystáme se, snad se domluvíme. Dvě renomované agentury, které to přetiskly, to vedou úplně stejně: rozjednáno, nepodepsáno, bez objemů, bez termínu. Mezi „jednáme o tom” a „zajistil jsem to” je zhruba takový rozdíl jako mezi pozváním na rande a oznámením svatby. Obojí se týká téže osoby. Jen jedno z toho se už stalo.

Pan doktor z „jednáme” udělal „dohodu”. Vzal budoucí čas a přelepil ho minulým. Tomuhle triku budu dnes říkat falešné hotovo: ohlásit jako dotaženou věc něco, co je teprve rozjednané. Je to pohodlné, protože hotová věc se nekontroluje — kdo by kontroloval, co už je přece hotové?

Brána, na kterou zámek pověsil úřad

Jenže dotáhněme to poctivě do konce, jak nás učil pan Hašek. Řekněme, že hospodář tu dohodu opravdu domluví. Podají si ruku, plácnou. Co se stane dál?

Dál se jde pro ten draslík. A tady narazíme na dvě drobnosti, které se do večerních zpráv nevešly.

Za prvé: sousedova kůlna, odkud se má potaš naložit, je za bránou, na kterou pověsil zámek úřad. Evropská unie dovoz běloruského potaše zakazuje a tamní vývozní firmě zmrazila majetek; cesta přes přístav, kudy ten potaš léta jezdil, je zavřená od začátku dvaadvacátého roku. Brána je prostě zamčená, a ne hospodářem.

Za druhé — a to je můj nejoblíbenější detail celé snůšky — sám soused přes tu zamčenou bránu volá, že nemá co nakládat. Běloruský vládce na to, že není co dodávat, upozornil veřejně. Takže máme dohodu, která není dohodnutá, o zboží, které se nesmí vyvézt, ze skladu, o kterém jeho majitel říká, že je prázdný. Tři zámky na jedněch dveřích. A pan doktor před nimi mává papírem „jednáme” a hlásí: hotovo.

A to „lacinějc” je taky jenom jeho slovo

Ještě ta cena. Lacinějc než od Kanady — to zní jako změřené, orazítkované číslo. Ono to ale žádné číslo není. Je to hospodářovo „bude to lacinější, to mi věřte”. Žádný ceník, žádná faktura, žádné pytle na váze. Jediným pramenem té výhodné ceny je ten, kdo z té koupě chce mít zásluhu. To není nákupní účtenka, to je příslib z předsíně.

Netvrdím, přátelé, že si pan prezident celé Bělorusko vymyslel. Naopak — že se Minsk s Washingtonem skutečně oteplují, je pravda; propustili přes sto vězňů výměnou za zmírnění sankcí, to je doložené. Kontext tedy pan doktor nevycucal z prstu. Jen z rozjednané věci udělal hotovou a z přání udělal ceník. Zrnko pravdy je tam. Jenom se k němu přilepila budoucnost vydávaná za přítomnost.

Kde měl pan doktor pravdu (a je to co říct)

A teď spravedlivě, protože glosa, která jen kope, je kázání. V téže relaci pan doktor několikrát trefil hřebík na hlavičku, a to se musí říct nahlas.

Když kolem třetí minuty hlásil, že německé zásobníky plynu jsou letos v září nejníž za patnáct let — má pravdu. Jsou. To je skutečná starost a skutečné číslo. Jednička.

Když kolem sedmé minuty uvedl, že dolar měl na jaře ve světových rezervách nějakých sedmapadesát procent a že dlouhodobě pozvolna couvá — zase pravda. Dolar opravdu ztrácí, pomaloučku, rok co rok. Padesát sedm ze sta, a couvá. Jednička.

A když přetlumočil, co na půdě Spojených národů řekl ukrajinský prezident o ruském vládci, i co prohlásil šéf jedněch nízkonákladových aerolinek o budoucnosti evropského létání — tentokrát to přetlumočil věrně. Nepřidal, neubral. Dvě jedničky bez toho drobného písma, kterým se u nás jedničky dávají. Vidíte, pane doktore, ono to jde. Když se nepřelepuje čas, vyjde pravda sama od sebe.

Druhý pytel: „složíte zbraně”

A protože dnešek je ve znamení přelepených slov, vezmu ještě jedno. Kolem jedenácté minuty pan doktor oznámil, že Evropská unie a padesát zemí vyzvaly v Organizaci spojených národů Rusko, aby složilo zbraně — a Spojené státy že se nepřipojily.

To poslední je pravda: Amerika pod tou výzvou opravdu nepodepsaná není. Ale ta výzva nezněla „složte zbraně”. Zněla „přijměte příměří” — tedy zastavte palbu, sedněte si k jednání. A navíc žádala i to, co pan doktor vynechal: vraťte deportované ukrajinské děti a vyměňte zajatce.

„Složit zbraně” znamená vzdát se. „Příměří” znamená přestat na sebe střílet a mluvit. To nejsou dvě slova pro jednu věc — to jsou dvě různé věci. Komu se hodí, aby výzva k míru zněla jako výzva ke kapitulaci, ten jedno slovo tiše vymění za druhé a doufá, že si toho u stolu nikdo nevšimne. My jsme si všimli.

Nakládá se v přítomném čase

Všechno dnešní zrnko pravdy, přátelé, se pokazilo na jediném gramatickém kousku: na minulém čase. „Oznámil dohodu.” „Vyzvali ke složení zbraní.” Hotovo, uděláno, dotaženo. Jenže svět se pořád teprve nakládá — potaš je v rozjednání, příměří v návrhu, pytle leží za zamčenou bránou.

Budoucí čas se špatně prodává, to je pravda. „Snad se domluvíme” nikoho neposadí ke zprávám. „Je to zajištěné” posadí celou rodinu. Jen je dobré vědět, že když vám někdo nabízí hotovou věc, u které ještě nikdo nenaložil jediný pytel, neprodává vám hnojivo. Prodává vám úlevu. A ta se, na rozdíl od draslíku, v obchodě nedá vrátit.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec