Dobré ráno, přátelé. Je svátek, Den české státnosti, den svatého Václava, a já jsem skoro doufal, že si pan doktor dá volno. Nedal. Snůška přišla jako každé ráno, tak jsme ji i o svátku prosvítili proti světlu.

A hned na začátku musím udělat něco, co nedělám často a vždycky rád: dát panu doktorovi jedničku. Dnes dokonce rovnou nahlas, než začneme.

Jednička, než začneme

V šesté minutě pan doktor oznámil, že německý kancléř Friedrich Merz je rekordně nepopulární. A má pravdu. Merz opravdu patří k nejhůře hodnoceným německým kancléřům, jaké tamní průzkumy pamatují — to není figura ani odhad, to je doložené číslo.

Přesné procento nechám stranou. Pan doktor mluvil o nějakých deseti procentech spokojených; průzkumy to měří každý trochu po svém a jinou stupnicí, takže za to konkrétní číslo ruku do ohně nedám. Ale na jádru věci to nemění nic. Merz je dole. Hluboko dole. A to číslo je tak bídné, že se nemusí nijak barvit, nafukovat ani vylepšovat, aby zabolelo. Mluví samo.

A přesně tady je celá dnešní pointa, přátelé. Když vám číslo takhle jasně vypovídá samo za sebe — co s ním máte ještě dělat?

Nic. Nechat ho mluvit. To je celé.

Pan doktor to neudělal.

Devět prázdných sedadel z deseti

Představte si koncertní sál. Veliký, s balkonem. A na jevišti zpěvák, na kterého přišlo devět prázdných sedadel z deseti. Pokladna to spočítala, lístky to potvrdí, je to na papíře. Ten pohled nepotřebuje vysvětlovat. Prázdný sál je výpověď sama o sobě: lidé nepřišli. Každý, kdo projde kolem a nakoukne dovnitř, to přečte na první pohled a nikdo se s ním nebude hádat.

Teď si do toho sálu postavte pořadatele, který publiku prázdná sedadla hlásí. Mohl by se otočit a jít domů — řekl pravdu, číslo zabolelo, hotovo. On ale neodolá a vezme sprej. A přes téměř prázdné hlediště nastříká, že ten zpěvák tam nahoře vypadá jako jistý rakouský malíř. Však vy víte který.

A v tu chvíli se stane zvláštní věc. Ta prázdná sedadla sprejem nezmizí ani nepřibudou. Zpěvák nebude o nic míň neoblíbený, než byl před vteřinou — byl neoblíbený dost, číslo to říkalo samo. Jediné, co ten nápis udělal, je, že nám prozradil něco o pořadateli. Že mu nestačilo spočítat sedadla. Že chtěl vynést rozsudek.

To je přesně to, co se v šesté minutě stalo. Pan doktor měl doložené číslo, které mluvilo samo — a přesto k němu přisypal narážku na onoho rakouského malíře. K rekordní neoblíbenosti kancléře přilepil toho nejtěžšího padoucha dějin. Ne proto, že by to číslo potřebovalo pomoct. Číslo stálo pevně. Ale číslo o vás nevynese verdikt. Přezdívka ano.

Haškova zkouška, nebo kam nás ta narážka donese

A teď to vezměme smrtelně vážně, jak se sluší. Dejme tomu, že přirovnání platí doopravdy — že měřítkem onoho rakouského malíře je počet nespokojených v průzkumu. Pojďme tu myšlenku dotáhnout poctivě do konce a podívat se, kam dojde.

Pak by totiž do téže galerie patřil každý premiér, každý kancléř a každý prezident, který si v dějinách sáhl v průzkumu na dno. A těch jsou po Evropě celé fronty — od Londýna po Řím, napříč stranami, levice i pravice, a většina z nich se za pár měsíců zvedla zpátky nahoru nebo je slušně vystřídal někdo jiný u volební urny. Kdyby nízká popularita dělala z člověka onoho malíře, museli bychom nejhoršího padoucha dějin potkávat v demokratických zemích zhruba každý druhý rok, pokaždé s čistými volbami a pokojným předáním úřadu.

Vidíte, jak se to zhroutilo samo? To je ten problém s nejtěžší nálepkou dějin. Dá se použít jen jednou a pak už nikdy — jako hasicí přístroj za sklem. Kdo ji vytáhne na obyčejné špatné číslo z průzkumu, nezbude mu slovo na den, kdy by ho opravdu potřeboval.

Osmnáctkrát v jednom vysílání

A tady musím být poctivý, protože Merz nebyl sám. Nebyla to dnes ojedinělá uklouznutá věta. V jednom jediném ranním vysílání napočítala redakce osmnáct dehonestací — osmnáct míst, kde místo argumentu přišla nálepka. A nerozlila se na jediný terč, to by byl skoro upřímný vztek. Rozprostřela se po patnácti různých lidech a institucích. Trefilo se na Trumpa, na finanční úřad, na ukrajinskou exmluvčí, na slovenského politika — na kdekoho.

Jen pro pořádek a jako vždy: osmnáct je počet za celé to ranní vysílání, od začátku do konce, ne za jednu minutu. Ať nikdo neřekne, že počítám nahoru tam, kde to víc bolí.

Dvakrát v tom seznamu stojí český prezident. Jednou zase dostal tu svou vymyšlenou hodnost, kterou jsme tu už jednou rozebírali a která u žádného vojska na světě neexistuje. Podruhé o něm padlo, že prý škodí, kam přijde. Ani jedno není tvrzení, které by se dalo prosvítit proti světlu a říct pravda, nebo nepravda — na to nemá nálepka dost látky. Je to jen cedulka. A cedulka, mimochodem, cestuje: tatáž vymyšlená hodnost se před třemi týdny přišpendlila úplně jinému člověku, na úplně jiný terč. Univerzální cedulka na kohokoli, koho je zrovna potřeba mít za potížistu.

Proč je to nebezpečnější než špatné číslo

Řeknu vám, proč mě tahle vrstva zajímá víc než leckterý přehozený milion nebo špatně přepočtená měna, kterých tu rozebíráme habaděj. Špatné číslo se dá opravit. Vytáhnu papír, ukážu správnou hodnotu, a je po sporu. Nálepka se opravit nedá, protože nic netvrdí. Netvrdí „A”, které by se dalo vyvrátit „ne-A”. Ona jen pošpiní a jde dál.

A pošpiní pokaždé stejný cíl: toho, kdo rozhoduje, aniž by se ptal pana doktora. Soudce, prezidenta, zahraničního kancléře, úředníka finančního úřadu. Čím míň argumentů, tím víc přezdívek — a každá jedna ubere kousek důvěry, kterou v téhle zemi ještě máme k lidem a úřadům, které nás spravují. To není legrace na jednoho politika. To je pomalé odpírání soli celé večeři.

Ne že by nebylo co kancléři Merzovi vytýkat — od toho jsou volby, noviny a příští průzkumy. Rekordně nízké číslo mu je ostatně dává sečtené černé na bílém. Jenže to číslo si pan doktor mohl nechat, přečíst a jít dál. Bylo dost výmluvné samo. Devět prázdných sedadel z deseti nikdo sprejem nezlepší ani nezhorší. Sprejem jen řeknete, že jste přišli malovat, ne počítat.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec

---

Zdroje k dnešnímu prosvěcování: ARD-DeutschlandTrend přes Infranken a Stuttgarter Zeitung (jen 10 % spokojených s kancléřem Merzem, nejnižší hodnota pro německého kancléře od roku 1997; přesná hodnota se podle metodiky liší), vlastní štítkování ranního vysílání z 28. 9. (osmnáct dehonestací napříč patnácti terči; přezdívka pro prezidenta se vrací a začátkem září posloužila i na jiný terč). Časové značky jsou po celých minutách — „šestá minuta” je blok kolem 170 slov, ne šestá vteřina. Rozbor čerpá jen z veřejně dostupné části kanálu; třetina měsíce je za placenou zdí.