Dovolte, abych vám popřál dobré ráno. Přede mnou leží čerstvá snůška doktora Vajíčka, dnes dokonce dvě — ranní i večerní — a my si ji jako každý den prosvítíme proti světlu. Včera bylo výročí mnichovské dohody, a tak se pan doktor v ranním vysílání ohlédl do podzimu roku osmatřicátého. Je to slušné, pamatovat na tenkrát. Jenže na výročí nejde o to, jestli vzpomínáme hlasitě. Jde o to, jestli vzpomínáme správně.

Kameník netesá, co ho bolí

Pan doktor nám k výročí sdělil (parafrázuji, čas kolem první minuty), že z pohraničí tehdy muselo do vnitrozemí odejít přes sedm set padesát tisíc lidí.

A teď pozor, protože tohle není věta, u které bych chtěl mávnout rukou. Exodus z pohraničí po Mnichovu se opravdu stal. Lidé balili do kufru, co unesli, a jeli vlakem do neznáma. Byly jich statisíce a za každým z těch čísel je jeden byt, který zůstal zamčený, a jedna rodina, která začínala od nuly. To je velká, skutečná tragédie a pan doktor má plné právo si ji dnes připomenout. Potud jedeme spolu.

Jenže pak jsem si to číslo vzal vážně, jak se sluší, a šel jsem ho dohledat. Česká televize uvádí, že do konce roku osmatřicátého odešlo z pohraničí přes sto čtrnáct tisíc Čechů, k tomu zhruba jedenáct a půl tisíce německých antifašistů a sedm tisíc Židů — dohromady něco přes sto třicet tisíc osob. Odborné práce, které počítají celou dobu takzvané druhé republiky, se dostávají řádově ke dvěma stům tisícům. To je ohromné číslo. To je tragédie, která nic nepotřebuje přidat.

A pan doktor přidal. Z dvou set tisíc v nejvyšším odhadu udělal sedm set padesát tisíc. To není zaokrouhlení, to je skoro čtyřnásobek — a proti číslu České televize dokonce víc než pětinásobek.

Představte si kameníka, který má vytesat pamětní desku. Dole v matrice a v obecních knihách stojí, kolik lidí z té vsi tehdy muselo odejít. Dobrý kameník vezme dláto a vyryje přesně to číslo, i když ho to bolí — a ono ho to bolí, protože to číslo není malé. Náš pan doktor ale odloží matriku a řekne si: ta bolest si zaslouží větší číslo. Čím větší cifra, tím větší úcta, ne? A vytesá sedm set padesát tisíc.

Jenže úcta takhle nefunguje. Mrtvým a vyhnaným nepřidáte na vážnosti tím, že jejich počet nafouknete. Naopak jim ubíráte — protože první člověk, který si tu desku ověří v matrice, přestane věřit celé desce. A pak už nevěří ani tomu pravému, poctivě vyrytému sto třiceti tisícům. Komu jste tím posloužil? Těm lidem z pohraničí určitě ne.

Den, kdy počítal správně — a dostane za to jedničku

Abyste si nemysleli, že tady jen kopu. Pan doktor dnes večer předvedl i věci, které mu musím nahlas pochválit, a dělám to rád.

Vláda schválila mimořádnou daň z nárůstu rafinérských marží a pan doktor správně poznamenal, že fakticky dopadne na jedinou firmu. A má pravdu — padesát procent z toho, oč marže přeskočila loňskou úroveň, jediným reálným plátcem je Orlen Unipetrol a stát od toho čeká zhruba pět a půl miliardy korun. To všechno sedí. Jednička.

A hned k ní přidám druhou: oznámil, že Martin Jahn odchází z vedení Škodovky do představenstva značky Volkswagen. I to je pravda, od prvního října. Jen si dovolím jednu drobnost na okraj — pan doktor z toho udělal jediného Čecha v nejužším vedení Volkswagenu. Jediný Čech to byl, ale ve vedení Škody, ne Volkswagenu. Je to maličkost, ale je to zrovna ta maličkost, která se dnes táhne celým vysíláním jako červená nit: správná zpráva, posunutá o jednu kolonku vedle.

Pan ministr, kterého přes noc povýšili

Protože podívejte, co se stalo ve večerní zprávě o Íránu. Pan doktor nám sdělil, že se k jednání s katarskými prostředníky vyjádřil Abbás Arakčí — a označil ho za íránského prezidenta.

Abbás Arakčí je íránský ministr zahraničí, ve funkci od loňského srpna. Prezidentem Íránu je Masúd Pezeškján, ten samý, který Arakčího do vlády jmenoval. Je to rozdíl jako mezi ředitelem školy a učitelem zeměpisu — oba chodí do stejné budovy, oba jsou úctyhodní páni, ale když zaměníte jednoho za druhého, prozradíte, že tu budovu znáte jen zvenku.

A to je u člověka, který se živí komentováním světového dění, trochu problém. Komentátor světového dění by měl vědět, kdo je v Teheránu prezident — zrovna tak, jako by fotbalový reportér měl poznat, kdo je brankář a kdo rozhodčí. Chápu, že perských jmen je spousta a pletou se. Ale od toho má člověk ten mikrofon: aby si to před námi dohledal, ne abychom si to museli dohledávat my po něm.

Housky z nesprávného roku

A ještě dvě vajíčka nakrátko, protože jsou ze stejné líhně. Pan doktor zmínil, jak Victoria Nulandová rozdávala demonstrantům na kyjevském Majdanu pečivo — a zasadil to do roku čtrnáctého. Rozdávala, to je pravda, ale koncem roku třináctého. Jeden rok sem, jeden rok tam, řeknete si. Jenže zrovna u Majdanu ten posunutý rok není náhoda — má pomoct příběhu o tom, že revoluci kdosi zvenku řídil. A ten příběh z rozdaných housek nevyčtete, ať je datujete jak chcete.

A do třetice Slovensko. Pan doktor naznačil, že Fico nedodržel slovo a transakční daň se rušit nebude. Jenže ona se rušit bude — jen o rok později, od ledna osmadvacátého roku místo sedmadvacátého. To je jako byste řekli, že soused slíbenou kosačku nevrátí, zatímco on vám do očí tvrdí, že ji vrátí příští sobotu. Pozdě vrácená kosačka není ukradená kosačka. Je to pozdě vrácená kosačka.

Co z toho zbude

Všimněte si, že dnešní snůška není plná vymyšlených věcí. Většina skořápek je pravých: exodus po Mnichovu se stal, Arakčí o Íránu opravdu mluví, Nulandová housky opravdu rozdávala, Fico tu daň opravdu slíbil. Pan doktor nelže tak, že by si vymýšlel události. Lže tak, že k pravé události přisadí nesprávné číslo, nesprávný titul nebo nesprávný rok — a to malé posunutí vždycky táhne jedním směrem: aby to vypadalo větší, horší a strašidelnější.

My tady budeme dělat opak. Vezmeme matriku, přečteme, co v ní doopravdy stojí, a vytesáme to tak, jak to bylo. I když je to číslo smutné. Protože sto třicet tisíc lidí, kteří tenkrát museli z domova, si zaslouží, aby se na jejich desce dalo věřit každé číslici.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec