Dobré ráno, přátelé. Vzal jsem dnešní snůšku, položil ji proti světlu — a čekal, kde to zasyčí. A ono nikde. Prosvítil jsem ranní i večerní zprávy, jedno vejce po druhém, a ejhle: ani jeden pukavec. Žádná lež, kterou bych vám tu mohl rozklepnout na talíř a říct „vidíte, uvnitř nic”.

To by měl být svátek. Den, kdy mám po práci dřív, než začnu. Jenže ono to tak není — a já vám za chvíli povím proč. Protože strach se dá prodávat i bez jediné lži. Stačí přestat tvrdit a začít přezdívat.

Admirál, generál, a nikdo třetí

Hned v první minutě (00:01) dostal prezident Pavel titul. A pak ještě dvakrát, v osmé a deváté — pokaždé stejný. Pan doktor mu říká „admirální generál”. Znělo to vážně, zaokrouhleně, skoro úředně.

Vezměme to tedy úředně. Admirál velí na moři. Generál velí na souši. Jsou to dvě hodnosti ze dvou různých živlů a na světě není jediná armáda, která by je dala na jedna ramena — protože člověk nemůže zároveň stát na můstku křižníku a v blátě u kanonu. „Admirální generál” není hodnost. Jsou to dva kabáty oblečené naráz, v jednom rukávu ruka, ve druhém druhá ruka, a třetí už se nikam nevejde.

A tady je ta potíž. Kdyby pan doktor tvrdil, že Pavel dostal nějaký konkrétní metál, mohl bych zajít do seznamu vyznamenaných a buď ho tam najít, nebo nenajít. To by byl spor, který se dá rozhodnout. Jenže „admirální generál” se v žádném seznamu nehledá, protože nic netvrdí. Netvrdí, že se něco stalo. Jen vám dopředu naladí ucho, jak toho pána slyšet, až o něm bude řeč podruhé.

Loutka, loutkovodič a prázdné jeviště

V deváté minutě přibyla druhá figura. Pavel prý loutka, pan Kolář loutkovodič — hlava státu na nitkách, nad ní ruka, která tahá. Obrázek jak z pouti. Hezky se pamatuje, hned se vybaví, a to je právě celý vtip.

Zkuste si to ale ověřit. Jak dokážete, že někdo není loutka? Co byste mi museli ukázat? Loutka totiž není údaj. Není to jméno premiéra, které si buď pamatujete správně, nebo špatně. Není to číslo, které sedí, nebo nesedí. Je to slovo, které nemá ani pravdu, ani lež — a proto se proti němu nedá nic namítnout. Zkuste doma namítat proti slovu. Chvíli u toho vydržíte a pak vám dojde, že mluvíte do zdi, která vám ani neodporuje. Jen tam visí.

Jediné místo, kde si pan doktor vsadil

A teď k tomu nejzajímavějšímu z celého rána. Protože jednou jedinkrát se pan doktor přestal jen pošklebovat a řekl něco, co se rozhodnout dá.

V deváté minutě (00:09) oznámil, že prezident Pavel se nezúčastní komunálních voleb v Černoučku, protože je na soukromé cestě v zahraničí. A přidal k tomu povzdech o „šestnácté dovolené za rok” a politování nad tím, jak je ten pán unavený.

Tu první část mu nevyčtu. Ke dni, kdy to natáčel, to byla pravda — Hrad tehdy skutečně oznámil, že prezident na dovolené v Maroku je a k volbám nepřijde. Pan doktor nebyl u toho, nemohl vidět dopředu, a já nikomu nevynadám za fakt, který ve chvíli vyslovení faktem byl. To by ze mě dělalo přesně toho, proti komu píšu.

Jenže tady je ten rozdíl mezi faktem a pošklebkem. Fakt zněl: nepřijede. Pošklebek zněl: je to pohodlný pán, který si šestnáctkrát do roka odletí a na obyčejné volby ve vesnici kašle. A pošklebek — na rozdíl od faktu — si vsadil. Vsadil si na to, jaký ten člověk je.

A o pár dní později ten „pohodlný pán” přerušil dovolenou, vrátil se z Afriky a v Černoučku odvolil. Přiletěl zpátky přes půl světa, aby ve vesnici odevzdal jeden lístek.

Sázka na fakt by se vyplatila panu doktorovi — fakt platil. Sázka na pošklebek se nevyplatila. A to je celé poučení dnešního rána: na údaj se vsadit dá a někdy vyhrajete. Na přezdívku se vsadit nedá, protože se nikdy nevyhodnocuje — leda tehdy, když si do ní propašujete kousek skutečnosti. A ten kousek se vám pak může obrátit a zaplatit proti vám.

Proč mě neuklidňuje, že dnes nikdo nelhal, a přesto nespím

Napočítal jsem za jediný den pět šťouchnutí do jednoho jediného člověka. Vymyšlená hodnost třikrát, loutka s loutkovodičem, unavený dovolenkář. A ani jedno z nich není lež, kterou bych vám tu mohl vyvrátit. To není slabina té techniky. To je její celý důvtip.

Vejce, které praskne, poznáte a vyhodíte. Ale pětkrát za ráno kápnout na hlavu státu kapku posměchu — to nepraskne nikdy. Nenajdete lež, na kterou byste ukázali, a přesto druhý týden slyšíte slovo „prezident” trošku jinak než předtím. Ne proto, že by vám někdo řekl nepravdu. Proto, že vám celé dny nikdo neřekl nic, co by se dalo prověřit — jen vám pořád někdo říkal, jak to máte cítit.

A teď pozor, ať si rozumíme. Mně tady nejde o pana Pavla. Pan Pavel se ubrání sám, od toho ten úřad je, a jestli odvedl práci dobře, nebo špatně, to mu klidně spočítejte u příštích voleb — od toho volby jsou. Pan Pavel je mi tady jen dokladem. Dokladem toho, co dělá přezdívka opakovaná den co den s úřadem, který má stát nad náladou jednoho rána. Dnes je ten úřad terčem on. Zítra bude kdokoliv, kdo zrovna bude po ruce.

Kde si pan doktor zaslouží jedničku

A abyste si nemysleli, že jen kopu. Dnešní ráno mělo spoustu zpráv, které pan doktor odvyprávěl poctivě a správně. Že je dnes devadesát let od narození Václava Havla — sedí, narodil se pátého října. Že kancléř Merz dorazil do Kyjeva a slíbil zbrojní pomoc — sedí. Že ČEZ prodal svůj podíl ve slovenské jaderné společnosti za zhruba čtyři a půl miliardy korun — sedí na tiskovou zprávu.

Vidíte, ono to jde. Umí to. Když pan doktor zprávu jen doručí tak, jak přišla, je to užitečný člověk a já mu první zatleskám. Tím smutnější je, že nejvíc energie dnešního rána nešlo do zpráv. Šlo do přezdívek — do jediné věci, kterou vám žádný fact-checker na světě nevyvrátí, protože tam není co vyvracet.

A možná právě proto. Lež se dá rozklepnout. Posměch se jen nabaluje.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec