Dobrý večer, přátelé. Dnes výjimečně u lampy večerní, protože i doktor Vajíčko přesedlal na večerní zprávy a já za ním. Snůška je dnes drobná, zato pěkně pestrá, a hned první vajíčko stojí za prosvícení — je kulaté, důvěryhodné a trochu zavání projekcí.

Británie, hidžáby a jedno kulaté číslo

Zpráva zní zhruba takto: Británie prý letos rozdala migrantkám, které připluly přes kanál, přes tisíc hidžábů, a platí to z daní poplatníků (00:16).

A teď to prosvítíme, pěkně odzadu. Nejdřív jednička, protože i ta dnes padne. Rozdávají se ty hidžáby doopravdy? Rozdávají. Jsou součástí balíčků suchého oblečení na záchytných místech a britské ministerstvo vnitra to nijak nezapírá — hájí se tím, že má povinnost pokrýt i náboženské potřeby zadržených. Kdo chce nadávat, že se za to utrácí z veřejných peněz, má na to plné právo; ministerstvo dokonce odmítlo zveřejnit, kolik to stojí, což je vždycky pozvánka k nedůvěře. Potud je pan doktor na pevné zemi a zaslouží jedničku.

A teď to kulaté číslo. „Přes tisíc, letos.” Víte, co je doopravdy spočítané a napsané v úřední knize? Devět set sedmdesát čtyři kusů za první pololetí. Leden až červen. Půl roku. To vychází zhruba na pět hidžábů denně na celou Británii — na zemi se šedesáti sedmi miliony lidí je to tak drobné číslo, že by se v titulku ani neohřálo.

A protože pět denně není titulek, muselo se číslo dopéct. Vzala se ta pětka, vynásobila se zbytkem roku a vyšlo „přes tisíc, letos rozdala”.

Rozdíl mezi košíkem a slepicí

Tady musím na chvíli k drůbeži, protože o vejcích tu něco vím.

Představte si hospodyni, která vede pečlivou knihu snůšky. Do konce června si do ní zapsala devět set sedmdesát čtyři vajec — to jsou vejce v košíku. Spočítaná, osahaná, každé jedno doopravdy leželo v ruce. To je poctivá evidence a nikdo jí nic nevyčte.

Jenže pak přijde soused, nahlédne do kurníku a oznámí návsi: „Letos jim slepice snesly přes tisíc vajec.” A tady je ten háček. On ta vejce nepočítal. On je odhadl — vzal denní průměr a dopočítal, co slepice nejspíš snese do Silvestra. Může mít klidně pravdu; při pěti vejcích denně slepice ten tisíc někdy na podzim nejspíš opravdu překročí. Jenže to je proroctví o kurníku, ne výpis z knihy snůšky.

Mezi „zapsala jsem do knihy devět set sedmdesát čtyři” a „letos jich snesla přes tisíc” je totiž přesně ten rozdíl, který dělá celé kouzlo: první věta něco napočítala, druhá něco naslibovala. Počítat se dá jedině to, co už spadlo do košíku. Všechno ostatní se jen násobí.

A pan doktor neřekl „do konce roku jich nejspíš bude přes tisíc” — to by byl poctivý odhad a já bych nad ním mávl rukou. On řekl „letos rozdala”. Minulý čas. Hotovo, spočítáno, orazítkováno. Vzal vejce, která slepice ještě nesnesla, a oznámil je, jako by ležela v košíku.

Britské ministerstvo, které tu knihu snůšky vede, žádné „přes tisíc” nepotvrdilo. Potvrzených je devět set sedmdesát čtyři za půl roku. Zbytek je dopočet novin.

Pět vývěsek, jeden list papíru

A ještě jedna věc, než od kurníku odejdeme. Ono „přes tisíc” si člověk dneska přečte na pěti různých webech, a to dodává jistoty — pět nezávislých míst přece nemůže psát totéž jen tak.

Jenže ona ta pětka není pět svědků. Je to jeden list papíru, obkreslený pětkrát. Všechny ty verze vedou k témuž jedinému původnímu článku jedněch britských nedělních novin. Jeden redaktor to spočítal — totiž dopočítal — a čtyři další to opsali a vylepili na své vývěsky. Na návsi to pak vypadá jako pět hlášení, ale hlásí se pořád jeden a tentýž list.

To není, že by to bylo kvůli jedinému původu rovnou lež. Je to jen potřeba říct: když se opřu o jeden dopočet a pětkrát ho obkreslím, nemám pět důkazů. Mám jeden, akorát hlasitější.

Čtrnáct milionů lidí schovaných v jednom rámu

Teď na chvíli od vajec k lidem, protože ve stejné snůšce bylo ještě jedno vejce, a to už nebylo nadsazené — to bylo zasazené do špatného rámu.

Pan doktor nám sdělil, že na Ukrajině dnes žije jen pětadvacet milionů lidí z původních dvaapadesáti (00:11).

Začnu zase jedničkou, protože mu patří. Těch dvaapadesát na startu zhruba sedí — ukrajinská populace vrcholila počátkem devadesátých let někde kolem dvaapadesáti milionů. A sedí i to, že od té doby dramaticky klesla. Hodně lidí odešlo, hodně se nenarodilo, pak přišla válka. Pokles je skutečný a je drtivý. To je zrnko pravdy a nebudu ho zlehčovat.

A tady musím být poctivý ještě jednou, i když to pana doktora tentokrát zachraňuje. Těch pětadvacet milionů není číslo vycucané z prstu. Je to horní okraj rozpětí, které sám uvedl ukrajinský ministr sociální politiky Denys Uljutin — dvaadvacet až pětadvacet milionů. Má to tedy vládní razítko. Jenže — a v tom je celý vtip — ministr tím myslel počet lidí na území, které dnes vláda skutečně kontroluje. Ne na celé Ukrajině. To je něco jiného.

A přesně to pan doktor smíchal dohromady. Vzal nejnižší číslo pro okleštěné území a postavil ho proti dvaapadesáti milionům, které platily pro území celé. To je, jako byste změřili dnešní zahrádku po tom, co vám soused posunul plot, a pak ten výsledek srovnali s tím, jak byla velká, dokud plot stál na svém. Zahrádka se nezmenšila o to, kolik jste snědli — zmenšila se hlavně o to, co je teď za plotem.

Pro celé území dávají demografové zhruba sedmatřicet až devětatřicet a půl milionu, Mezinárodní měnový fond něco kolem třiatřiceti, ukrajinský demografický institut na kontrolovaném území devětadvacet až jedenatřicet a půl. Mezi dojmem „zbyla sotva polovina” a těmi skoro čtyřiceti miliony pro celou zemi je rozdíl zhruba čtrnáct milionů lidí — víc, než má celé Česko. Celá jedna země se schová do toho, když se nejmenší číslo pro okleštěné území vydá za počet obyvatel celé Ukrajiny.

Tady si ještě nasypu popel na hlavu za celý obor: přesné dnešní číslo nikdo nemá, protože poslední řádné sčítání lidu se na Ukrajině dělalo v roce 2001. Od té doby se odhaduje. Ale právě proto se nesmí nejnižší odhad pro jeden rám vydávat za počet v rámu docela jiném.

Proč zrovna takhle

A tím se dostávám k tomu, co je na dnešní snůšce společné. U hidžábů se vzalo číslo a nafouklo — z pěti denně se stal kulatý tisíc. U Ukrajiny se vzalo číslo a sfouklo — ze skoro čtyřiceti milionů pro celou zemi se staly necelé tři čtvrtiny, protože se měřil jen kousek a vydal se za celek. Jednou nahoru, jednou dolů.

Jenže oba směry táhnou za jeden provaz. Čím víc hidžábů, tím hrozivěji zní „oni nás zaplavují”. Čím míň Ukrajinců, tím bezbranněji zní „z toho národa už skoro nic nezbylo”. Měřidlo, které se mýlí jednou nahoru a podruhé dolů, ale pokaždé přesně tam, kde to víc zabolí, už není měřidlo. Je to scénář.

A scénář se nepíše proto, aby se počítalo. Píše se proto, aby se bálo. Mezi poctivým odhadem „do podzimu jich nejspíš přes tisíc bude” a oznámením „letos rozdala přes tisíc” je totiž přesně ta vzdálenost, o kterou jde v celém tom večerním obchodě: vzdálenost mezi tím, co víme, a tím, co má znít líp.

My tady budeme dělat opak. Spočítáme, co je v košíku. Vejce, která slepice ještě nesnesla, necháme slepici — ať si je snese sama a v klidu. A zítra ráno, až do knihy snůšky někdo připíše další řádek, přijdeme a prosvítíme i ten.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

Váš doktor Pukavec