Dobré ráno, přátelé. Doktor Pukavec u světla, jako každé ráno. Vezmeme dnešní snůšku a jedno vajíčko si prosvítíme pořádně — protože je velké. Je to to největší vejce, jaké kdy pan doktor na pult položil. Má na sobě napsáno číslo, u kterého se tají dech: sedm set sedmdesát miliard korun.

Nejbohatší Čech — a tady má pan doktor pravdu

Řeč je o Michalu Strnadovi, tom pánovi od zbraní. A pan doktor večer kolem deváté minuty (00:09) oznámí, že Strnad je nejbohatší Čech, Moravan i Slezan, a že jeho osobní majetek letos přesáhl sedm set sedmdesát miliard korun. Nepředstavitelná částka, dodá. A má pravdu rovnou dvakrát.

Zaprvé: Michal Strnad opravdu je nejbohatší Čech. To sedí napříč všemi žebříčky, které se u nás počítají, a není o tom sporu. Zadruhé: ta částka opravdu je nepředstavitelná. Kdybyste si sedm set sedmdesát miliard chtěli jen přepočítat na stokoruny a začali je skládat na sebe, skončíte někde ve stratosféře a pořád vám zbude. Panu doktorovi tedy dávám za oba výroky jedničku a jdeme dál.

Jenže mezi tím „nejbohatší Čech” a tím číslem se stala jedna malá věc. Někdo přehodil, co se čím měří. A protože na tom pan doktor vzápětí postaví celý výklad, kdo u nás tahá za nitky, musíme to prosvítit.

Odhadce ocenil celou pekárnu

Představte si, že k nám do městečka přijede odhadce ocenit pekárnu. Poctivý člověk, metr cejchovaný, nic si nevymýšlí. Projde to od sklepa po půdu: zdi, pec, díži, pytle mouky, dodávku ve dvoře, značku nad vchodem, knihu stálých zákazníků. Sečte to a napíše: tahle pekárna má cenu sedm set sedmdesát miliard. Krásné číslo, pravdivé číslo. Je to cena podniku.

A teď přijde ten trik, který dělá pan doktor. Vezme ten papír, ukáže na spodní řádek a oznámí: „Tolik má pekař v peněžence.”

Přátelé, to je rozdíl, na kterém všechno stojí. Cena pekárny není obsah pekařovy peněženky. Pec do peněženky nenacpete. Zdi taky ne. Dodávku ve dvoře stěží. A tu mouku v pytlích byste nejdřív museli prodat — a než ji prodáte, je to mouka, ne peníze.

To číslo sedm set sedmdesát miliard je totiž cena, na kterou byla letos v lednu oceněná celá Strnadova zbrojovka — celý podnik i s pecí, zdmi a dodávkou. Ne to, co má pan Strnad na kontě. A kolik má na kontě? To taky spočítali lidé, kteří se tím živí. Jejich odhady jeho osobního jmění jsou nižší: jeden žebříček mluví o pětistech třiatřiceti miliardách, druhý o čtyřech stech sedmdesáti. Pořád nepředstavitelné peníze. Pořád nejbohatší Čech. Jen to není sedm set sedmdesát — to je cenovka celého krámu nalepená na pekařovu náprsní tašku.

A kus toho krámu patří sousedům z náměstí

A je to ještě o kousek zajímavější. Ta zbrojovka letos udělala to, čemu se učeně říká vstup na burzu — po našem řečeno: pan Strnad nabídl kus svého podniku k prodeji a lidé si ten kus koupili. Je to jako kdyby náš pekař svolal náměstí a řekl: „Kdo chce, může si koupit podíl na mojí pekárně.” A lidé si koupili.

Což je úplně v pořádku, tak se to dělá. Ale znamená to jednu věc: od toho dne už celá pekárna není pekařova. Kus regálů teď patří sousedům z náměstí. Takže když odhadce napíše cenu celého podniku a vy ji prohlásíte za pekařovo osobní jmění, počítáte mu k penězům i to, co před chvílí prodal jiným lidem. To už není nafouknutí o kousek. To je sečíst pekaři do peněženky i peníze, které leží v kapsách zákazníků.

Proč na tom tak strašně záleží

Teď byste mohli říct: no dobře, pane doktore Pukavče, sedm set sedmdesát, nebo pět set — pořád je to hora peněz, nad kterou se normálnímu člověku zatmí před očima. Proč to štěpíte na miliardy?

Protože pan doktor to číslo nenechal jen tak ležet. O minutu později (00:10) z něj vyvodí pointu: takhle bohatý člověk prý vysvětluje, proč se vláda chová, jak se chová. Strnad je podle něj silný zákulisní hráč, ten, kdo ve skrytu tahá za nitky. A tahle úvaha stojí a padá s tím číslem. Čím větší konto pekaři přisoudíte, tím mocnějšího strašáka z něj vyrobíte.

Tak si tu úvahu vezmeme smrtelně vážně a dotáhneme ji poctivě do konce, jak se na nás sluší. Dejme tomu, že chce pan Strnad za svoje peníze „ovládat vládu”. Sáhne tedy do peněženky — a v peněžence není sedm set sedmdesát miliard. Je tam jeho osobní jmění, a to je z velké části ta pec a ty zdi. Fabrika na zbraně. Tu si do aktovky k ministrovi nevezme a na stůl nepoloží. Kdyby ji chtěl proměnit v hotovost, musel by ji prodat — a kdo prodá fabriku, přestane být majitel fabriky. To je ta potíž s počítáním cizí peněženky od oka: když do ní nacpete cenu celého podniku, vyrobíte dojem všemocného muže, který si koupí, co se mu zachce. Ve skutečnosti ten muž vlastní pec. Velikou, drahou, úctyhodnou pec. Ale pec se do peněženky nevejde a vládu si za ni nekoupíte, protože prodavač bere hotově.

Nechápejte mě špatně. Nehájím tu pana Strnada a netvrdím, že o majetných lidech a jejich vlivu se nemá mluvit. Má. Je to vážné téma a stojí za poctivou debatu. Tvrdím jen jedno: poctivá debata se nedá postavit na čísle, které měří něco jiného, než co říká. Když chcete mluvit o tom, co má člověk v peněžence, nesmíte mu tam přičíst cenu jeho pece.

Vždycky tím směrem, kde to víc zabolí

A všimněte si, přátelé, na kterou stranu se ten omyl zase svezl. Pan doktor si z dvou čísel — osobní jmění kolem pětistovky miliard a cena celého podniku kolem osmistovky — nevybral to menší. Vybral to větší. A nejen větší: vybral to, které z obyčejného boháče dělá zákulisního pána nad vládou.

Chyba, která se mýlí pokaždé jen tím směrem, kde strašidlo povyroste, už není chyba. Chyba se někdy sveze i dolů. Tahle ne. Tahle vždycky nahoru, k většímu číslu a strašidelnějšímu příběhu — a to už není počítání, to je scénář.

My tady scénáře nepíšeme. My jen otáčíme cenovky a čteme drobné písmo: co se měří, kdy se to měřilo a čí to vlastně je. Dnešní drobné písmo říká: sedm set sedmdesát je cena celého krámu v lednu, pekař má v peněžence míň a kus krámu mezitím prodal sousedům. Nejbohatší Čech to zůstane tak jako tak. Jen vládu si za svoji pec nekoupí — leda by ji napřed prodal, a to by pak neměl pec.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec